Fakta jsou poměrně známá: Příbram, náměstí VŘSR, 24. srpen 1978, 00.26, mohutná exploze způsobená odpálením 1,2 kg trhaviny permonex umístěné v nohách sochy Klementa Gottwalda, poškozená socha padla k zemi. Původci odstřelu – třiadvacetiletý dělník uranových dolů Ondřej Stavinoha, hlavní aktér, a jeho kamarádi František Polák a Jaroslav Týsl.

Ve vzduchu však zůstalo něco víc než pach výbušniny. Kusé a samozřejmě ideologizované informace se v komunistickém tisku sice objevily, ale rozhodující roli sehrála soukromá sdělení, která se bleskově šířila a měla mimořádný vliv na tu část národa, jež se nesmířila s okupací ani s vládou normalizačních kolaborantů. Zvěst o příbramské explozi přispěla k oživení naděje (a není tak podstatné, že byla nereálná) na politickou změnu, vždyť uprostřed krušného totalitního prostoru obav a strachu, šmírování a udávání, obratného vymývání mozků a zbabělého alibismu vyšlehl spontánní projev odporu - není tedy všechno tak, jak si představují samolibí soudruzi, existují ještě lidé, kteří jsou ochotni jít do rizika konfliktu s mocí... Probouzení svědomí a narovnání shrbených zad. Nechuť k malosti a přikrčenosti maskované vysušeným rozumářstvím. Prozření z apatie. Tak působilo, zvláště na mladší ročníky, furiantské ponížení symbolu komunistické strany a zástupně vyjádření odporu k bratrské srpnové invazi před deseti lety, symbolu krutosti a zvůle, již dutý kolos s vizáží rozšafného strejce představoval. Mladíci z Příbrami mj. realizovali i sny o odplatě za potupné odstraňování soch režimu nepohodlných osobností, zejména soch prvního prezidenta v řadě našich obcí (nejobludněji snad v Plzni v roce 1953 stržení TGM s potupnou smyčkou na krku).

Husákovská spravedlnost ohodnotila třaskavé konání nevděčných mladých dělníků exemplárními tresty: Ondřej Stavinoha devět let, František Polák sedm let (Týsl byl bohužel tím, kdo své přátele v atmosféře vystupňovaného policejního zastrašování vyšetřovatelům udal), místem výkonu trestu byla valdická věznice. Pro komunistický režim znamenala destrukce Gottwaldovy sochy, jejímž autorem byl navíc ctěný národní umělec Břetislav Benda, teroristický čin. Dnešní většinový pohled je - doufám - přirozeně jiný. Veřejné podtětí bronzového potentáta představovalo v totalitních poměrech mimořádný akt odvážného vzdoru. Čas od času se tedy v médiích, zejména při srpnovém výročí, připomínka příbramské události pochopitelně objevuje. Někdy s oceňujícím komentářem, někdy s přídechem referování o málem zábavné kuriozitě…

Ocenění hlubší a trvalejší však schází. Neocenění či nedocenění činu Ondřeje Stavinohy a Františka Poláka je přitakáním bázlivosti, přikrčené netečnosti, tehdejší i dnešní. Domnívám se, že oba stateční muži, naši současníci již za hranicí sedmdesátky, by se měli stát nositeli státního vyznamenání. Nevím proč, ale příslovečná dobrá vůle zatím chyběla.

Čas je neúprosný a ve slušné společnosti se dluhy platí.