Z několika publikovaných statistik o životě našich občanů se dozvídáme, že nejméně třetina z nich si myslí, že minulý, tedy komunistický režim byl lepší než tento současný, kapitalistický. Nevím koho by takový údaj, smutný obraz života ve kterém žijeme, mohl překvapit. Neumím si totiž představit kolik občanů 1. republiky by si po její třicetileté existenci myslelo, že za Rakouska bylo lépe - tolik let republice dopřáno nebylo, ale nemyslím, že by jich byla třetina. A šedesát procent občanů prý není spokojeno se současným stavem demokracie. Souvisí spolu nějak tyto zjištěné skutečnosti ?

Asi tomu nebude tak, že si třetina občanů myslí, že režim, velkou částí novinářů, komentátorů a třicetiletých publicistů jim nepravdivě líčený jako brutálně zadrátovaný policejní stát, plný politických vězňů a zbídačeného obyvatelstva, toužícího po emigraci, by mohl být lepší než ten, který nás obklopuje a ve kterém musíme žít. Jde spíš o rozčarování nad tím, že současné poměry poskytují jen některým příležitost, ale mnohým nejistotu. Ale tu lidé potřebují, ani tak k možnosti volně cestovat po světě nebo podnikat – tedy atributům vydávaným za největší přednosti současné demokracie- ale záruku bezpečné existence, možnosti přiměřeného bydlení a klidného, rodinného života. Ale toho se jim rozhodně nedostává.

Jsou konfrontováni s válečnou propagandou, nenávistí, tvrzení o diskriminaci všech a všemi, snahou o přepisování dějin, jejichž mnozí byli sami účastníky, s dětinskou politikou, zabývající se spíše sběrem a zálohováním plechovek od nábojů, genderovou vyváženosti nebo přílišnou „bělostí“ evropského obyvatelstva, než skutečnými nedostatky a nebezpečími hrozícími Evropě, státu, rodinám a občanům obecně. To zcela zřetelně vede prohlubování propastí mezi generacemi a sociálními skupinami a tedy třetinovou a šedesáti procentní nespokojeností.

Jsme svědky nejen rozpadu společnosti na chudé a bohaté, ale i existence chudých pracujících, kterým mzda nepostačuje k uhrazení základních životních potřeb, natož pak ke spokojenému životu. Těch které snad práce dosud šlechtí, ale mnohé už neuživí. Tím spíš když kdy tito občané vidí, že se vyplatí spíše nepracovat a brát sociální dávky. A rozhodně nelze přehlédnout i jistou míru zklamání ze vzbuzených nadějí o svobodném životě i když, nepřeceňujme, se lidé v minulosti při svých cestách na Západ dívali spíše do výloh s elektronikou než do výloh knihkupectví s množstvím svobodné literatury.

Vzpomínky na „staré dobré časy“ nikomu nevezmeme, i kdyby nebyly dobré. Jednou budou lidé i na dnešní dobu takto vzpomínat. K lepším výsledkům nálad občanů by snad prospěla umírněnost v popisu věcí, méně propagandy a více skutečných a objektivních informací, méně hysterie a naopak potvrzování jistot, že demokratická práva všech občanů, např. právo na svobodu slova, budou za všech okolností zachována. A to se nyní rozhodně neděje.

Nemělo by to ale být tak zřejmé, že současná demokracie s běžným občanem moc nepočítá, že rádoby demokracií je „demokracií“ různých elit a občan je urážen pro věk, bydlení na vesnici, mimo Prahu, vzdělání, příklon k dezinformacím a označen často za dezoláta jen pro vlastní názor. A to i těmi, kteří se okázale považují za nositele etických hodnot, s právem kategorizovat, poučovat a hodnotit jiné.