Víte, jak se pozná levicová strana? Víte to opravdu? Po prvotní reakci – no jasně, že ano, předpokládám určité zaváhání. Protože, čí zájmy a jaké hodnoty vlastně hájí (nebo se tak alespoň tváří) současná evropská levice?

Ještě v minulém století to bylo jasné. Levicová strana, to byla strana dělníků případně drobných rolníků. Zasazovala se za vyšší mzdy, větší práva zaměstnanců, placenou dovolenou, placenou mateřskou pro ženy, jednoduše za to, čemu se říkalo sociální jistoty. Jenomže levicovým stranám jako byla sociální demokracie, národní socialisté, dělnické strany a podobně se koncem 20. století stalo něco příšerného. Uspěly. Práva zaměstnanců jsou zajištěna do maximální možné míry, už jednoduše není o co bojovat, co hájit. Levice si musela najít nové téma – a tím novým tématem byla ochrana všemožných skutečných i vymyšlených menšin, národnostních, kulturních, sexuálních i dalších, definovaných pomocí generátoru náhodných čísel a pak záchrana planety před člověkem, čemuž se také říká Green Deal.

Ale co se nestalo. Ukázalo se, že původním voličům levicových stran jsou nová témata dílem lhostejná, dílem spíš protivná a některá jim vysloveně škodí. Voliče sociální demokracie ani tak netrápí, jestli se trangender multipohlavní jedinec může identifikovat jako homosexuální papuchalk, spíš ho zajímá plat, délka dovolené a kolik peněz mu zbude po zaplacení nákladů na bydlení. Pohled na ledního medvěda hledícího na rozpouštějící se ledovec ho příliš nedojme, zato pohled na složenku za elektrickou energii mu vžene slzy do očí. A když se bojí pustit večer dceru na ulici, aby ji kulturně neobohatila skupinka podivným jazykem hovořících inženýrů z blízkého východu, začne o užitečnosti ideového programu levicové strany vážně pochybovat.

Výsledkem je, že tradiční volič levice u voleb váhá, často se rozhoduje spíše podle peněženky, než podle té správné ideologie a je ochoten volit do parlamentu strany označované za populistické – tedy strany, které mu slibují, že se namísto zájmů tučňáků a imigrantů ze zemí, ve kterých jedni muslimové válčí proti jiným muslimům, budou zasazovat za zájmy svého voliče. (Myšlenka, že by se politická strana měla zajímat o potřeby lidí, kteří ji volí nebo je dokonce hájit je v současné progresivně-levicové Evropě považována div ne za fašismus).

Pro levici je to problém. Jak má zachránit planetu, sluneční soustavu a blízký vesmír, když ji ti nevděční a tupí voliči nezvolí? Naštěstí si vzpomněla na tradiční výrok, že kdo není v mládí komunistou, nemá srdce (a potlačila druhou část, že kdo je komunistou i v dospělosti, nemá mozek) a napadlo ji hledat voliče mezi těmi, kdo by ji měli podporovat, protože jsou mladí a plní ideálů a zatím se nemohli projevit, protože zkostnatělá společnost jim z důvodů nízkého věku odpírá volební právo. Nechme volit šestnáctileté! zvolali lídři levice. Mládež je progresivní, osud světa jí není lhostejný, jistě dá hlas nám, spasitelům planety, abychom mohli nadále spočívat v poslaneckých a vládních lavicích. A jak řekli, tak udělali, tedy v Německu, kde byla potřeba nových levicových hlasů akutní.

A komu dala své hlasy progresivní mládež? Jakého spasitele si vybrala? Ukázalo se, že největší podporu té nadějné nové voličské skupiny má – Alternativa pro Německo, označovaná za extrémistickou protisystémovou stranu. Překvapení? Asi jak pro koho.

Když se podíváte, koho by volili středoškoláci u nás, také tam uvidíte velkou podporu stranám s velmi vyhraněnou rétorikou. Mladí lidé totiž nejsou ani tak progresivističtí a levicoví, jako spíše radikální. Vždyť to známe všichni, i nám bylo svého času šestnáct, jen si vzpomeňte, co jsme si v tom věku mysleli. Byli jsme nejchytřejší na světě, všechno nám bylo jasné, se vším jsme byli hned hotoví. Mladý člověk hledá rázná, rychlá řešení, akorát že nedomýšlí důsledky. Není to jeho vina, ještě není úplně hotový. Mozek se vyvíjí do věku 25 let, některé funkce v šestnácti jednoduše ještě nemá nebo nefungují na 100%. A samozřejmě, středoškolák nemá zkušenosti s řešením drtivé většiny životních situací, ještě nezažil konflikty v práci, s klienty nebo naopak dodavateli, naprostou většinu věcí týkajících životních potřeb za něj řeší rodiče a on ani netuší, co všechno to obnáší. Výsledkem je, že když vidí nějaký problém – například s imigranty, nebo zjistí, že si nemůže dovolit podnájem, protože ceny jsou příliš vysoké, je více než ochoten sáhnout po zdánlivě nejrychlejším a nejjednodušším řešení, které je mu nabízeno. Rozvážnost a uměřenost přichází až s věkem, až poté, co se člověk párkrát spálí a naryje si čumák a až mu dojde, jak komplikovaný ve skutečnosti společenský systém je.

Progresivní levici se tedy podařilo střelit se do vlastní nohy – tím, že pustila k volbám středoškoláky, posílila voličskou základnu strany, kterou označuje za extrémistickou a sama sebe oslabila. Kdo používá zdravý selský rozum a nelže sám sobě, musel takový výsledek předpokládat. U nás by podobný experiment dopadl stejně, průzkumy dělané na pražských osmiletých gymnáziích skutečně neukazují politické preference celé generace náctiletých. Zeptejte se na učilišti v Chomutově, koho by tam volili.

Osobně se domnívám, že úplně stejně dopadne, pokud bude schválena, i korespondenční volba. Pokud si někdo myslí, že lidé žijící v zahraničí půjdou svorně hlasovat pro Piráty, TOP09 nebo STAN, neuvědomuje si, že voličské preference jsou vytvářeny prostředím, ve kterém volič žije. Volič vnímá ty problémy, které vidí kolem sebe. A jelikož mnoho Čechů, kteří by měli volit v zahraničí, žije v zemích, které čelí těžko řešitelným problémům s imigrací, bude tato otázka důležitá i pro ně (na rozdíl od Čechů žijících doma, kde problémy s imigrací nejsou). Korespondenční volby mohou ve skutečnosti pomoci nacionálním protisystémovým stranám. Takže usilovný boj vládních stran za prosazení korespondenční volby (kterou jejich voliči naprosto nevnímají jako něco potřebného) nažene voliče Okumarovi. To bude, panečku, divení.