Před volbami do Poslanecké sněmovny v roce 2006 jsme mohli zaslechnou mnohé sliby, které dávaly naději ženám usilujícím o rovnoprávnost. Političtí kandidáti nabízeli mnohá řešení, která by přinesla zvýšení počtu žen–poslankyň. Ze současného složení sněmovny je pouze 31 žen, tj. 15,5%, což je oproti minulému volebnímu období pokles o 1,5%. Sliby, že ke změnám dojde co nejdříve po volbách, se potvrdit nemohly, zatím.

Pokud neuspěje jak druhý, tak ani třetí pokus o sestavení „vlády s důvěrou“, pak přijdou na řadu předčasné volby. Vzhledem k politické konstelaci se zdá být toto téma opět velmi aktuální.

Existuje celá řada možností úpravy. Zmíním však pouze dvě, které jsou jakýmsi zobecněním základních směrů, jimiž se lze při přípravě zákonné úpravy vydat.

První variantou je pokus o přesné (kogentní) vymezení poměru žen a mužů v zastupitelském orgánu. Zákon by tedy přesně stanovil, že v dvousetčlenné Poslanecké sněmovně musí být sto mužů a sto žen. V praxi by to znamenalo, že pokud přijdete volit, dáváte nepřímo svůj hlas de facto dvěma kandidátům (muži a ženě) , protože vždy musí být zajištěna parita.

Podobná úprava by potom mohla platit pro Senát, vyšší územně samosprávné celky, samosprávné celky, snad i pro vládu, doufejme, že nebudeme muset mít také dva prezidenty.

Řešení je velice nepraktické, ale především je zcela neslučitelné se základními principy volebního práva. Varianta by oslabila konkurenci v politických stranách, ale především omezila možnosti voliče svobodně si vybrat (neboli zvolit) kandidáta. Ústavnost této změny by byla při nejmenším diskutabilní (ve smyslu čl. 21 odst. 1, 3, 4 Listiny základních práv a svobod).

Není-li naším prvořadým cílem stále se snažit vymyslet vlastní řešení čehokoli, pak bychom se mohli inspirovat ve Francii, která přijala po dlouhých peripetiích zákon, jenž v souladu s ústavou, zajišťuje rovné postavení žen v politice bez toho, aby zaváděl pozitivní diskriminaci.

Francie řešila stejný problém jako my a hned od počátku se snažila inspirovat v okolí. Po zamítnutí norské úpravy pro její faktické ponižování žen (v Norsku se sestavovaly veřejné seznamy žen – zájemkyň o politické funkce a z těch si posléze politické strany vybíraly kandidátky), začali přípravy vlastní úpravy.

Francie v přípravném procesu a při veřejné diskusi navázala, částečně, na návrh zákona z dob V. Francouzské republiky, který se levicová vláda pokusila prosadit v roce 1982. Jednalo se o to, že zapovídala kandidátku s více jak 75% zástupců jednoho pohlaví. Ústavní rada však s odkazem na Prohlášení práv člověka a občana z r. 1789 a navazující článek ústavy z roku 1958 tento zákon zrušila.

Další boj za zavedení kvót se komplikoval právě proto, že ve Francii je nutná změna ústavy k prosazení podobné změny. Muselo tedy dojít ke konsensu pravice a levice. V roce 1995 byla vytvořena Observatoř pro paritu a Lionel Jospin slíbil prosazení změny ústavy. Obava opozice (jak posléze někteří z jejích zástupců přiznali) z toho, aby nevypadala staromódně, napomohla schválení změn ústavy a poté přijetí novely volebního zákona (3. května 2005).

„Francouzský model“ se skládá ze tří částí (oblastí úpravy):

1) na žádné kandidátní listině nesmí být počet kandidátů jednoho pohlaví vyšší než počet kandidátů druhého. Na listinách jsou kandidáti uváděni ve skupinách po šesti, a každá tato skupina musí obsahovat 3 muže a 3 ženy.
2) na kandidátní listině se musejí pravidelně střídat zástupci obou pohlaví (po jednom)
3) bodem třetím je tzv. sankční doložka, která upravuje postihy politickým stranám (hnutím atd.) za nedodržení bodů 1. a 2.
Úprava zní: „Strana, která má podíl kandidátů jednoho pohlaví vyšší o 2% než je počet kandidátů opačného pohlaví, obdrží nižší podporu z veřejných prostředků, oč je tento rozdíl větší“ (příklad: muži mají na kandidátce 55%, strana získá dotaci o /55-2=/3% nižší )

Snažil jsem se „francouzský model“ porovnat s naším volebním zákonem do Parlamentu (247/1995 Sb.) a neshledal jsem zásadního problému se změnou. Složité by nebylo vtělit do volebního zákona sankční financování, tedy postihy politických stran za větší množství kandidátů jednoho pohlaví. Vzhledem k tomu, že se jedná pouze o zákon a ne o ústavní zákon (tyto zákony jsou rigidnější – např. 3/5 všech poslanců), k jeho přijetí by postačila nadpoloviční většina přítomných poslanců.

Domnívám se, že právě „francouzský model“ dává šanci ženám existovat v politice rovnoprávně, navíc nebere šanci volit a být zvolen. Její pozitivum spočívá především v možnosti volby. Volič má stále možnost použít preferenční hlasy, lze tedy prosadit do zastupitelského orgánu například pouze ženy vybrané z rovnoprávně sestavených kandidátních listin, a není nám zákonem vnuceno volit zástupce určitého pohlaví.