Budu citovat z publikace A. Gerloch a kol. Teorie a praxe tvorby práva: Moc ÚS, která je nezbytná a rozsáhlá (ÚS má z právního hlediska poslední slovo - viz „koncepci hraničního orgánu“), nebyla bezbřehá a zcela zneužitelná. Je to doslovná citace z uznávané vysokoškolské učebnice, která je podle mého názoru dost nesrozumitelná, ale lepší z hlediska srozumitelnosti mezi právnickými texty těžko hledat. To je jen moje zkušenost. Podstatné je, že podle autora je třeba omezit moc ÚS, která je nezbytná a rozsáhlá, což je pravda. Nevím ale, jak se omezuje moc, když je ta moc nezbytná. Skutečnost je tedy tato. ÚS je složený z 15 nikým nevolených soudců, kteří mají moc rušit platnost zákonů ustavených mocí zákonodárnou, tj. 200 zvolenými poslanci. Přitom je uzákoněno, že rozhodnutí ÚS je konečné, tedy bez možnosti odvolání. Tuto bezbřehou moc podle mne nelze ničím vyvážit.

Skutečnost, že současnou moc ÚS nelze nyní omezit, dokazuje přímo děsivě působící doporučení autora zmíněné vysokoškolské učebnice, cituji: Rozhodování ústavních soudů se často řídí doktrínou self-restraint, sebeomezování ústavního soudu. Tady rozum stojí. Rozsáhlá a zneužitelná moc je zajištěna, a to jen někdy nějakým vymyšleným sebeomezováním ÚS. Co to je, jak se realizuje, kde je definice, jak je to u nás. Omlouvám se, ale větší a nebezpečnější pitomost snad ani nelze vymyslet, i když se to vylepší latinou. Co když se ÚS stane řízením osudu či někoho domluvenou partou mocichtivých idiotů, kteří zneužijí své přílišné moci. To se zatím nestalo, ale co se stalo nyní, bylo jen zneužití moci ÚS zrušením volebního zákona. Toto rozhodnutí ÚS jako celku je svévolné mocenské rozhodnutí, protože žádné sebeomezování nenastalo, resp. nebylo dostatečné. Jen čtyři soudci byli proti. To jen dokazuje, že rozhodnutí bylo problematické.

Připomenu, že moc soudní vznikla až s časovým odstupem po Velké francouzské revoluci. Po revoluci stačila na řízení státu moc výkonná a zákonodárná, které se vzájemně demokraticky a tím přirozeně hlídaly. Přidáním moci soudní vznikla potřeba dělby těchto tří mocí a jejich vyvážení. Je otázka, zda to bylo třeba, resp. zda to nebyla chyba. Do dneška není jasné, kdo a jak ty moci objektivně vyváží a hlavně kde jsou ty nutné váhy. Mocní politici vždy, když nesouhlasí s rozhodnutím soudu, tak to uvedou slovy, že rozhodnutí soudu je třeba respektovat. Ale to nejsou žádné váhy ani vyvažování, to je jen jejich okamžitá nutná taktika. To nemusí být vždy. Jinými slovy, tady tiká nevybuchlá bomba, která nyní jen trochu pšoukla.

Volby jsou hlavním mechanismem, kterým občané vybírají vládnoucí politiky a podílejí se tím na chodu země. Volební zákon upravuje volby, není tedy nic jiného než soubor pravidel, podle kterých probíhají volby tak, aby spravedlivě zvítězila politická strana v soutěži o moc ve státě. Pravidla jakékoliv soutěže tedy i soutěže politických stran jsou vždy z principu diskriminační, protože účastníci jakékoliv soutěže jsou pravidly soutěže vždy omezováni, tedy diskriminováni. Takovou nutnou diskriminací v rámci pravidel voleb je u nás např. 5% limit pro vstup strany do parlamentu. Stejně takovou diskriminací je d΄Hondtova rozdělování mandátů včetně dalších uznávaných metod. Jde o to, aby vybraná metoda umožnila vítězi voleb sestavit co nejlépe funkční vládu odpovídající výsledkům voleb neboli přáním občanům vyjádřených ve volbách.

Tento postup může být špatný nebo dobrý, ale rozhodně nemůže být protiústavní. Takže ÚS se přes tři roky zbytečně namáhal psaním a nejvíce opisováním nekonečně dlouhých traktátů místo toho, aby nepřijal žalobu nějakých senátorů snažících se zviditelnit. Důvod odmítnutí je zřejmý. Nic nebrání parlamentu, aby si sám upravil volební zákon, aby byl funkční. Jenže ÚS jejich žalobu přijal a dokonce rozhodl a tím podle mého názoru hrubě zneužil svého mocenské postavení, protože se nedostatečně sebeomezoval a účelově aktivně tím ovlivnil další rozhodování parlamentu, které právě probíhá.

Dokonce navíc mocensky stanovil pro koalice limit jako násobek 5 % a počtu koalujících stran a tím zlegalizoval předvolební koalice. To lze považovat za nejhorší, co mohl udělat. Jde dokonce o podporu neústavního zřizování předvolebních koalic a to je jednoznačně opět zneužití moci ÚS. Politické strana je politická organizace, která nominuje kandidáty do voleb pod svým vlastním jménem. Tato definice vylučuje, aby tím nominujícím byla koalice, protože to není politická strana. Pokud se strany chtějí spojit, tak se musí rozpustit a vytvořit jednu s novým názvem. Jinak je to obrovská zrada na voličích, a to ještě horší, než byla opoziční smlouva Zemana a Klause. Je to výtah do parlamentu pro malinké, tedy zbytečné strany, které tak nezaslouženě dohromady překročí 5% hranici. Předvolební koalice mohou vytvořit i větší strany s cílem nekale zvítězit ve volbách a uchvátit moc a to už je na úrovni komunistických svinstev. V klíčových volbách v roce 1946 komunisti mocensky zřídili tzv. Národní frontu čtyř stran v čele s komunisty, kam už tenkrát se podařilo nalézt i lidovcům (tenkrát ČSL, nyní pod trochu jiným jménem KDU-ČSL) a ti po celých 40 let s komunisty (tenkrát KSČ, nyní KSČM) aktivně kolaborovali. Teď se lidovci a další chystají v novém kabátě podobnou formou získat moc.

Nelituji, že jsem chodil na Václavák a Letnou v roce 1989 cinkat klíči komunistům při jejich odchodu, ale už to nikdy neudělám, protože tento sametový způsob umožní sociálním psychopatům a deprivantům, tj. lidem, kteří postrádají svědomí, časem opět nalézt do mocenských funkcí a tam si egoisticky ukájet své mocenské tužby.

Autor je důchodce