Opět se potvrdilo, že chodit k volbám má smysl. Důkazem je, že ve většině krajů dojde k výměně hejtmanů.

Někde za tím hledejme osobní selhání, někde propad hejtmanovy strany, někde přeskupení sil v zastupitelstvu. Díky němu často míchají kartami uskupení, která skončí druhá na pásce, ale disponují širším koaličním potenciálem než vítězové.

Střídání je na spadnutí přinejmenším ve středních Čechách, jižních Čechách, v Královéhradeckém kraji, na jižní Moravě, Zlínsku, Vysočině a Ústecku.

Říká se, že váha hejtmanského křesla se podobá váze křesla ministerského. Ne každý z toho ale dokáže těžit. Legitimní jsou námitky, že ani věčně se střídající ministry si už nepamatujeme nebo že 13 hejtmanů je příliš mnoho na to, aby mezi nimi někdo zazářil.

Přesto se to povést může. Takový Martin Půta v dresu Starostů pro Liberecký kraj dokázal ustát i nepříjemnou kauzu, která skončila až před soudem, a oproti roku 2016 ještě výrazně posílil. Těžká váha se rodí i z obecně respektovaného Iva Vondráka v dresu ANO v Moravskoslezském kraji.

Ovšem sláva jiné výrazné tváře, patřící na Zlínsku lidovci Jiřímu Čunkovi, zvolna hasne. Voliči mu ubyli, skončil až druhý a v kraji se vyjednává koalice bez KDU-ČSL.

Vysvětlení tkví v chování regionálních špiček. Kdo se drží vstřícného a věcného stylu, nabaluje nové sympatizanty, kdo co chvíli konkurenci nevybíravě práší kožich a sází na arogantní vystupování, okouká se i dosavadním příznivcům. Poslední kapkou pak může být nějaký monstrózní, ale kontroverzní lokální projekt, jako je na Zlínsku výstavba nové obří nemocnice.

Své o tom, že trůnit co chvíli v novinových titulcích nemusí být výhrou, ví i Jaroslava Pokorná Jermanová – za jejího osobitého vládnutí jako by střední Čechy vypadly z tragikomedie Nikolaje Vasiljeviče Gogola.

Sázet jen na charisma nebo na partajní vlnu, která vás vynese na vysněný post, u hejtmanů a hejtmanek nestačí. Kdo chce uspět dlouhodobě a zároveň pro kraj skutečně něco vykonat, potřebuje dobrou pověst, příjemné a výrazné vystupování, ale také silnou značku za zády a schopnost nabalovat partnery ke spolupráci.

Například Bohumil Šimek, který za ANO dosud řídil jižní Moravu, se sice nepotýkal s žádným osobním skandálem, nedokázal ale zastínit brněnské kauzy babišovců ani rozptýlit averzi dalších klíčových politických aktérů vůči hnutí ANO.

Poměrně viditelní, populární a kompetentní sociálnědemokratičtí hejtmani Jiří Běhounek, Jiří Štěpán a Ivana Stráská zase doplatili na pohasínající stranický neon. Této pasti unikl jen Martin Netolický na Pardubicku, který poskládal natolik silnou předvolební koalici, že obsadila klíčové druhé místo.

Jsou hejtmani, kteří se soustředí jen na svůj region. Ze zákona mají oni i celá zastupitelstva menší kompetence, než jak by se povrchnímu pozorovateli mohlo zdát. O to víc je leckdy při řešení problémů zapotřebí intenzivní osobní intervence – to je ale dřina na celý úvazek.

Jsou ale také hejtmani, kteří mají ambici promlouvat do vrcholné politiky a ovlivňovat i vnitrostranické dění. Z nich se pak mohou – ale nemusejí – stát nástupci stávajícího osazenstva vládních a parlamentních paláců.

Správně by regionální politika měla být líhní talentů, které to mohou dotáhnout ještě dál a výš. Už proto má význam bedlivě sledovat, kdo se letos do hejtmanského sedla vyšvihne a jak s ním naloží.

Autor působí na Masarykově demokratické akademii (blízké ČSSD)