Volební propad občanských demokratů předčil reálná očekávání – když nebudeme brát v úvahu prognózy, podle nichž se ODS nepřehoupne přes pětiprocentní hranici. Skončily tedy žabomyší spory o tom, kdo ze dvou rivalů je vůdčí síla pravice.

Strana TOP 09 se svými takřka dvanácti procenty volební zisk ODS výrazně předčila a přesvědčivě zvítězila především v Praze, která kdysi bývala volební baštou modrých. Umístila se celostátně na čtvrtém místě, v Praze vyhrála na celé čáře.

Není to žádná sláva, avšak právě tak to není katastrofa a strana nemá důvod k úvahám o hromadné abdikaci vedoucích kádrů. Naopak, titulární předseda Karel Schwarzenberg zůstává jedním z nejsympatičtějších a nejpopulárnějších politiků a i v těchto volbách získal rekordní počet preferenčních hlasů.

Je tedy třeba si položit otázku, co se to vlastně stalo. Je propad ODS součástí krize pravice, anebo ji zasáhla vlna nedůvěry vůči tradičním zavedeným stranám v českém politickém systému? Zřejmě nelze jedno zcela oddělit od druhého, a ani pak to nebude všechno.

Občanští demokraté mají v polistopadovém období nepopiratelné zásluhy o prosazení standardní parlamentní demokracie. Pod vedením Václava Klause se jim podařilo dosáhnout sametového rozdělení Československa na dva samostatné a nadále přátelské a kooperující státy, což je v moderních evropských dějinách doslova zázrak.

Ale už v těchto úspěšných dobách její pověst špinilo propojení s velkým byznysem. Finanční skandály vedly v roce 1997 k rozpadu strany – a jestli se dnes uvažuje o hluboké krizi, pak tenkrát byla strana na pokraji zániku a do propasti by jistě spadla, nebýt obrovského nasazení Václava Klause. Ten byl v té době na vrcholu své formy a dovedl zbytkovou stranu k dobrému výsledku v roce 1998. Druhé místo ve volbách za ČSSD Miloše Zemana a nepřehledná situace pak vedly k uzavření opoziční smlouvy.

Ta se stala trvalým stínem, jakousi dřevomorkou napadající strukturu pověsti strany i po patnácti letech, která od té doby uplynula. Pochybné kontakty a machinace se táhnou dějinami ODS jako červená nit. V roce 2002 opustila ODS znechucená skupina kolem pražského primátora Jana Kasla a po následném volebním neúspěchu se předsedou strany stal po Klausovi Mirek Topolánek.

Jeho éra byla z faktického hlediska úspěšná, nicméně veřejnost se více zajímala o zákulisní pletichy a skandály. S přispěním Václava Klause pak Topolánek v roce 2009 padl a vystřídal ho Petr Nečas. Tomu se dostalo historické úlohy dovést stranu k finálnímu krachu. I on byl v čele v podstatě úspěšné vlády, která opravdu a prokazatelně ozdravila v kritické době evropské a světové recese veřejné finance. Jenže opět se tu objevila ta červená nit korupce a klientelismu a ta se omotala i kolem Nečasovu krku. Parlamentní volby 2013 sice nezazvonily pro ODS umíráček, ale slyšíme houkat sanitku vezoucí pacienta na jednotku intenzivní péče.

Tato stručná rekapitulace neřeší otázku, zda je to projev krize pravice. V politické praxi ODS i TOP 09 vidíme zjevný rozpor mezi proklamovanými pravicovými ideály, jako je malý, pružný a výkonný stát, svoboda podnikání a nízké daně stimulující podnikání, na jedné straně a politickou praxí na straně druhé. Obě tyto pravicové strany hodně poškodilo zvýšení daní v pěti krocích. Volič si připomněl předvolební sliby a v pátek a sobotu to oběma stranám spočítal.

Pnutí mezi proklamovanými ideály a každodenní praxí musí na svou kůži cítit každý politický subjekt, ať levicový nebo pravicový. Strana modrých zřejmě nedostala výprask ani tak proto, že se volič od myšlenek výkonného malého státu a optimalizovaných daní odvrátil, ale proto, že modrá partaj ztratila důvěru. Stala se synonymem pro klientelismus a korupci a to nemá s pravicovostí či levicovostí co dělat. Stranu nedostaly na prkno faktické neúspěchy, dostala ji tam špatná pověst.

Její struktura definovaná stanovami vytváří prostor pro přímou závislost na byznysu přisátém ke státnímu penězovodu. Úřadující předseda Martin Kuba i se svým kmotrem Pavlem Dlouhým asi půjdou k čertu, ale vstanou noví kubové a noví dlouzí, pokud nedojde k vnitřní přeměně strany. Jen změna stanov může vytvořit takové podmínky, aby strana byla zvenčí nemanipulovatelná.

Je tu ještě jeden argument, proč můžeme pochybovat o oprávněnosti teze o krachu pravice. Kdyby došlo ke krachu pravice, asi by mělo dojít ke konjunktuře levice. Jenže ta dostala výprask taky. Kdepak jsou prognózy o ústavní většině ČSSD a KSČM! Obě strany nedají dohromady ani většinu prostou.

A naopak, TOP 09 spolu se zbitou ODS a znovuobrozenými lidovci dají dohromady pohodlnou vládní většinu, pokud jim dovolí připojit se k ANO jeho majitel Andrej Babiš. Což je, jak známo, miliardář, a levicový miliardář by byl hodně divný pták. Jistě, krize ODS je nepopiratelná a není vyloučeno, že strana krizi nepřežije. Ovšem neživoří kvůli své pravicovosti, nýbrž kvůli nedůvěryhodnosti. A to jsou velmi odlišné pojmy.

Lidovky.cz, 27.10.2013