Komunální politici mají být především manažeři, na celostátní úrovni je to však problém

Normalizační Československá televize kdysi vysílala dva – dnes nechvalně proslulé – seriály zaměřené na problémy komunální politiky, oba dle scénáře Jaroslava Dietla. V září 1976 měl premiéru Muž na radnici, v květnu 1981 pak Okres na severu. ČST dokonce druhý zmíněný seriál deklarovala jako svůj příspěvek k oslavám 60. výročí vzniku KSČ, k XVI. sjezdu KSČ i volbám do zastupitelských orgánů v roce 1981. Hlavní hrdinové, předseda městského národního výboru František Bavor i předseda OV KSČ Josef Pláteník, mají ctnosti, které lidé dodnes od komunálního politika, zejména starosty, vyžadují: pracovitost, nezištnost, porozumění, starosta má znát problémy prostých lidí, žít skromně, má být spravedlivý a ochotný jít kvůli zájmům své obce či okresu i do pro něj nepříjemného konfliktu. Má kráčet odhodlaně za svým ušlechtilým cílem, třeba, jako Bavor, za lepším bydlením pro všechny.

Není na tom nic divného, poněvadž oba seriály byly v prvé řadě propagandou, kdy většina diváků dobře věděla, že v realitě reálného socialismu na MNV, natož na OV KSČ na žádného Bavora ani Pláteníka nenarazí. Vzory funkcionářských ctností se za socialismu zkrátka vyskytovaly především v televizi, k níž diváky kromě tehdejšího monopolu ČST mohlo přitáhnout i Dietlem umně napsané předivo mezilidských vztahů čili „zlidštění“ soudruha tím, že i on řeší v osobním životě takové věci, jako je například partnerská krize.

Ideologie jde stranou

Pomineme-li excesy, vtahující na komunální úroveň téma migrační krize či nabízející „deratizační boj“ s tzv. nepřizpůsobivými, je letošní kampaň, podobně jako většina předchozích, vlastně hodně nudná. Kandidující hnutí a strany odlišují pouze různé použité barvy a jiné tváře kandidujících, hesla jsou téměř stejná: zařídíme, postavíme, vylepšíme, jen my jsme ti praví profesionálové, kterým můžete svěřit město do rukou. Samé manažerské přednosti, skoro nic jiného.

A opět není divu. Komunální politika je z povahy věci neideová, neideologická, pragmatická. Starosta i starostka, byť slovo pochází z výrazu „starý“ (tedy zralý a zkušený), se mají hlavně starat. Tudíž běhat, shánět, volat, organizovat, zařizovat, plánovat, usmívat se, řešit problémy psími exkrementy na chodnících počínaje a třeba dálničním obchvatem města konče. Zde opravdu není místo pro nějaké politické vpravo vlevo, neboť radnice zase tolik peněz nepřerozdělují a požadovaná míra zásahů starosty do věcí veřejných je spíše větší než menší.

Záležitostí, které obec může vyřešit opravdu sama, však není mnoho. Doprava, školství, bytová výstavba či ekologie, vše je v praxi propleteno s nějakou vyšší úrovní, krajskou, celostátní neboli pražskou i unijní čili bruselskou. Samozřejmě nejen v České republice. Říká se tomu víceúrovňové vládnutí, pro které je typické smazávání striktního dělení na politiku místní, celostátní a zahraniční i často poměrně komplikované propojování různých rovin – kdy třeba na nějakém projektu spolupracují dva hraničící kraje sousedních zemí a pár měst a obcí z daného regionu s podporou nějakého bruselského fondu, bez přímého angažmá centrálních (národních) vlád.

V uvedené houštině se často obtížně orientují i sami aktéři, tedy starostové, krajští zastupitelé či konkrétní úředníci. Volič pak v podstatě nemá šanci, aby se v tom vyznal. Stávající radnici sice může posuzovat podle konkrétních výsledků, hrozí mu však nebezpečí, že buď sedne na lep těm, kdo se chlubí cizím peřím, nebo „zatratí“ někoho, kdo je schopný, leč narazil na vskutku nepřekonatelný odpor některé z oněch mnoha vládnoucích rovin.

Důležité je mít ta správná čísla

Každopádně úspěšný starosta musí mít mobilní telefon plný užitečných čísel. Kampaň hnutí ANO, prezentující jako jednu z hlavních předností kandidátů prostou skutečnost, že mají číslo na mobil Andreje Babiše, je sice prvoplánová, avšak svým způsobem výstižná. K úspěchu v komunální politice je totiž třeba být jako ten Pláteník, nebo tak alespoň navenek vystupovat. A mít výsledky, kterých bez husté sítě kontaktů na důležité lidi dosáhnout nelze.

Komunální politici se v české veřejnosti dlouhodobě těší největší důvěře právě pro svou praktičnost a neideologičnost. Z velké části jistě zaslouženě, ostatně příměr s Pláteníkem má za cíl pouze ukázat, že základní paradigma místní politiky je po staletí neměnné a i silně ideologické režimy si ho pouze „přičísnou“ dle svých potřeb.

Problém ale vzniká na centrálním, popřípadě bruselském patře „víceúrovňové“ mocensko-řídicí pyramidy. Česká veřejnost, zdaleka nejen voliči hnutí ANO, totiž i na celostátní úrovni preferuje v podstatě komunální přístup. Na rovině, kde je třeba širších rozhledů, idejí, teoreticky podloženějších koncepcí. Kde se mobilem a „manažerštinou“ či přímo „pláteníkovštinou“ sice dá mnohého dosáhnout, ale přinejlepším ve střednědobé perspektivě.

Autor je politolog

LN, 16.9.2018