Když v předešlých volbách dostal Martin Bursík zelené do sněmovny, bralo se to jako mimořádný výsledek. V těchto volbách ovšem zaznamenali úspěch hned dva nováčci, a rovnou se vyhoupli do dvouciferného zisku. Tím se vlastně zařadili mezi velké strany. Něco takového se nepovedlo ani Unii svobody v roce 1998, která po velmi slibné kampani nakonec získala pouze 8,6 procenta. A to ještě relativně těsně pod pětiprocentní hranicí zůstaly další dvě novotou zářící partaje: uskupení založená bývalým premiérem Zemanem a bývalou europoslankyní Bobošíkovou.

Jak to, že se zabetonovaná česká politika najednou tak proměnila? Na první pohled se nic nezměnilo. Volební účast je plus minus stejná, společenskou atmosféru neovlivnila naštěstí žádná výrazná událost (typu ekonomické pohromy či mezinárodního konfliktu). Ano, panuje značná deziluze a zklamání z politiky, ale to je pocit, který v českém veřejném prostoru známe už od poloviny devadesátých let. To když ho detekoval bývalý prezident Havel.

Tak proč se zrovna roky 2009 a 2010 staly tak dobrými pro etablování nových silných stran? Odpověď na tuto otázku jistě budou hledat mnozí komentátoři a politologové. Částečně ji nepochybně najdou ve finálních výsledcích, až se dozvíme a zanalyzujeme, jak se voleb zúčastnily a jak hlasovaly různé demografické skupiny. Určitě se k výsledkům letošních voleb budou upínat v budoucnu mnozí ti, kteří rovněž budou chtít vstoupit do vysoké politiky s projektem „ze zelené louky“. A takoví se najdou před každými volbami.

Ale neřekl bych, že úspěch letošních outsiderů by mohl být nějak generálně zopakovatelný. Protože jasnou a nezpochybnitelnou odpověď (na otázku „Proč zrovna TOP 09 a Věci veřejné - a proč zrovna teď?“) nebudeme mít nikdy. Do hlav voličů totiž nevidíme. Zde jsou mé dvě hypotézy.

Za prvé: velké strany v posledních čtyřech letech zastavily politické kyvadlo. Tedy ten přirozený mechanismus, který v demokratických zemích bere podporu vládnoucím stranám (protože i když vládnou relativně dobře, tak dělají nepopulární opatření) a přeje stranám v opozici. Je to mechanismus dobrý, protože zajišťuje, aby určitá strana či politický směr nevládly příliš dlouho.

Jenže v posledním volebním období a zejména roce nebylo jasné, kdo vlastně vládne. Sesazení Topolánkovy vlády bylo loni na jaře sice Paroubkovým triumfem, ale teď máme potvrzeno, že to byla asi největší politická chyba jeho kariéry. Kdyby místo toho nechal slabého Topolánka dovládnout, třeba až do konce volebního období, téměř jistě by dnes výsledky vypadaly jinak. Místo toho se obě velké strany stáhly a před sebe vystrčily úřednickou vládu v čele s Janem Fischerem.

Jeden důsledek jsme viděli hned: totiž že se Fischer i mnozí ostatní ministři stali okamžitě velmi populární. Méně postřehnutelnou byla druhá změna, kterou bylo otevření prostoru pro nové politické strany.

Ty staré - tedy zelení a lidovci, komunisty nechme být - tento prostor opanovat nemohly, protože byly s velkými stranami příliš spojeny.

Nevíme, jestli TOP 09 vznikla na základě chladné úvahy Topolánka a Kalouska, případně jejich poradců. Někdy se to tvrdí. Ale víme jistě, že zaznamenala instantní úspěch. Dobrý výsledek by získala i ve volbách loni na podzim. Ale ty se neuskutečnily, opět přičiněním Jiřího Paroubka. A zde je jeho druhá chyba, protože tak dal šanci ještě druhé nové straně, tedy Věcem veřejným.

Druhá hypotéza: nové strany se snadněji etablovaly, protože dnešní společnost je „prosíťovaná“ vzájemnými vztahy a protože komunikace mezi lidmi nebyla nikdy tak snadná jako dřív. Ano, jsme u těch tak často zmiňovaných sociálních sítí a internetu. Jistěže bylo klíčové, když se „velcí malí vítězové“ v průzkumech přehoupli přes pět procent, ale tuto podporu získali nepochybně díky sociálním sítím.

Lidem nestačí, když je jim nějaký politik sympatický. Součástí politiky je i „davový element“. Je v lidské povaze, že když někoho podporujeme, tak nejlépe v mase s ostatními. Platí to na fotbale na stadionu i virtuálně v politice. Tíhneme přirozeně k silným a populárním, a když si zamilujeme někoho nového, chceme být ujišťováni, že se líbí také ostatním. A přesně to zajistily v kampani sociální sítě.

A ještě něco: tyhle volby byly nejtransparentnější, co pamatuju. Myslím to v tom smyslu, že hodně lidí prozrazovalo či veřejně uvažovalo, koho budou volit. Nikdy v minulosti jsem neměl tolik informací, jak budou volit mí přátelé a známí. Dozvěděl jsem se to na Facebooku, který je přesně na té hranici mezi veřejným a privátním - tedy tam, kam řadíme i informace o svých politických preferencích.

A to je další prvek lidského chování. Lidé tíhnou k přirozeným vzorům a ty pak jejich rozhodování ovlivňují. Ty „velké“ vzory (jako třeba Havel a další) v kampani selhaly, možná právě proto, že jsou příliš velké a vzdálené. Ale nepochybně fungovaly „malé“ vzory v komunitách, jako jsou skupiny přátel, bývalých či současných spolužáků nebo kolegů v práci. Ty rozhodly, nebo minimálně ovlivnily volby. Snad k lepšímu.

LN, 31.5.2010