Zažil jsem už od roku 1990 mnoho svobodných voleb. Letošní výsledek je v mnoha směrech „revoluční“. Poražení vítězi voleb nedokázali - pokud jsem si všiml správně - ani poblahopřát, tak moc jim Andrej Babiš leží v žaludku.

Je paradoxní a svým způsobem i morálně velmi problematické, když po oznámení konečných výsledků voleb či v okamžiku, kdy již bylo jasné, kdo volby vyhrál, nedokázal nikdo z poražených lídrů volebních stran vítězi voleb poblahopřát. Viděl jsem spoustu kyselých obličejů a prohlášení ve stylu - co jsme říkali před volbami, říkáme i po nich.

Z povolebních prvních reakcí politiků to byli pouze komunisté, kteří se proti ANO a Andreji Babišovi nevymezovali nekompromisně. Lídr SPD Tomio Okamura byl zase jediný, který vyjádřil ochotu být ve vládě. Lubomír Zaorálek dovedl ČSSD k nejhoršímu volebnímu výsledku za existence samostatné České republiky. Mírně oslabila i KDU-ČSL. TOP 09 a STAN se musely téměř až do konce sčítání obávat o to, zda překonají uzavírací pětiprocentní klauzuli.

Když první místopředseda ANO Jaroslav Faltýnek oznámil, že by považoval za logické, aby ANO oslovilo své stávající koaliční partnery jako první, ČSSD i lidovci začali opět docela slušně mlžit a hovoří o „programových průnicích“ s tím, že ve vládě nebude trestně stíhaný člověk. Tento požadavek lze splnit poměrně jednoduše tím, že dozorující státní zástupce vyslyší stížnost Andreje Babiše i Jaroslava Faltýnka a stíhání zruší. Zcela zřejmě bude rozhodování státního zástupce v této záležitosti vrcholným politickým rozhodnutím. Pokud rozhodne o zastavení stíhání, nebude totiž existovat žádná formální překážka k tomu, aby stávající půdorys koalice byl obnoven. Že by tato staronová koalice mohla být konečnou pro ČSSD i KDU-ČSL , protože by ČSSD i lidovci byli v takové vládě v menšině, je také zřejmé. Pokud by státní zástupce rozhodl o pokračování stíhání Babiše i Faltýnka, zřejmě by se otevřela cesta pouze k menšinové vládě ANO s tichou podporou SPD a možná i komunistů.

Druhá strana v pořadí, a to ODS, zatím jednoznačně tvrdí, že odchází do opozice. Vzhledem k tomu, že v ODS jsou stále i velmi ambiciózní lidé, nevylučuji, že se situace v ODS může časem změnit a v ODS převáží snaha získat vládní postavení. Mohlo by se tak stát po cca ročním experimentu s menšinovou vládou vedenou Babišem. Podobně jako v případě lidovců a ČSSD by však spolupráce ODS s ANO mohla vést k poklesu voličských preferencí a právě tato obava bude stát na straně Petra Fialy, stávajícího předsedy ODS. Fialovi je nutné jako zásadní plus přičíst to, že vytáhnul ODS z jednociferného na dvouciferný výsledek a nejméně rok má tedy čas ukázat, že bude pro ODS stále přínosem.

Piráti jsou ve sněmovně díky podpoře, které se těší u mladých lidí. Nemusejí nikam spěchat, jejich voliči jsou mladí a mají čas. Toho se naopak nedostává voličům KSČM. Staří členové postupně odcházejí, a i když KSČM má i mladé členy, není jich dost k tomu, aby zabránili propadu volebního výsledku. Trend sestupu výsledků KSČM se čekal již i dříve, ale loňské krajské volby i letošní volby do poslanecké sněmovny ukázaly, že je tu. Vymlouvat se na „odsání“ voličů Babišem je sice možné, ale jenom proto, že se jedná o voliče, kteří už nemají pevnou vazbu na svou stranu z let před rokem 1989. Žádný přesvědčený komunista přeci nemůže volit miliardáře Babiše, a to ani kvůli Babišovu členství v komunistické straně nebo jeho spolupráci s StB.

Pád ČSSD jen kopíruje podobný výsledek sociální demokracie v holandských volbách, dokonce přibližně v tom samém rozsahu pádu zhruba z 20% na nynějších 7%. Vždy jsem se podivoval nad tím, že ČSSD pojala volby jako souboj s Babišem, v němž je ČSSD vzorem morálky a odpovědnosti a Babiš obyčejný zločinec. Ukázalo se, v souladu s mým přesvědčením, že to byla naprosto chybná předvolební strategie, protože i voliči ČSSD nejsou úplní hlupáci a tři roky společné vlády ČSSD s Babišem ocenili tím, že od ČSSD prchli a řada z nich buď k ANO, nebo k SPD.

Souhlasím s názorem některých politologů, že Babiš má nyní relativně slušné postavení k tomu, aby mohl v případě déletrvajícího bojkotu svých nabídek na spolupráci svým bývalým koaličním partnerům, vytvořit menšinovou vládu. To byla ostatně cesta, kterou byl nucen projít i Mirek Topolánek po velkém volebním zisku v roce 2006, který ale nestačil na vytvoření většinové vlády. Domnívám se, že po půl až jednom roce se v poslanecké sněmovně vytvoří většina, která povede k vytvoření koaliční vlády. Samozřejmě se do sestavování vlády promítne i právě probíhající kampaň k volbě prezidenta. Její výsledek pak usměrní některé politiky, aby byli „státotvorní“. Velmi dobře to zná Miroslav Kalousek. A ten zcela jistě ještě neřekl poslední slovo.