Do prezidentských voleb je poměrně daleko i poměrně blízko. V politice a politologii se totiž čas měří jinak než na koupališti. Proto je zcela legitimní otázka: Kdo se může v roce 2028 postavit Petru Pavlovi a má šanci uspět? Nejde přitom jen o jméno, důležitější je typ kandidáta.

Petr Pavel je dnes favoritem. Například průzkumy agentury STEM/MARK jej staví na první místo, přičemž vážněji mu konkurují především Andrej Babiš a Karel Havlíček. A to je pro případného vyzyvatele nepříjemná výchozí pozice. Porazit prezidenta totiž není totéž jako vyhrát parlamentní volby.

Petr Pavel má výhodu úřadu, známosti, poměrně důstojného státníka a skutečnosti, že pro značnou část veřejnosti znamená bezpečnou volbu. Nenadchne, ale ani neurazí. Jeho soupeř proto nesmí být pouze „antiPavel“, ale musí nabídnout něco pozitivního.

Má-li vzniknout kandidát, který dokáže oslovit voliče ANO a SPD a nebude nepřijatelný pro středovou část společnosti, nabízí se jednoduchý recept: žena, nestranička, bez komunistické minulosti a vazby na současnou vládu i parlamentní opozici a s vlastním silným profesním životem. Tedy někdo, koho si politici nevyrobí v kanceláři, ale koho si budou muset získat.

Někdo úplně jiný

Ostatně, i Andrej Babiš původně hovořil o společném kandidátovi ANO, SPD a Motoristů, který by nebyl členem těchto stran a zároveň byl významnou osobností schopnou společnost spojovat. To je správná úvaha. Jen bych ji trochu optimalizoval: neměl by to být kandidát vládní koalice, ale občanské společnosti, kterého vládní koalice „pouze podpoří“.

Rozdíl je zásadní. Pokud ANO, SPD a Motoristé představí svého stranického favorita, velká část voličů pochopí prezidentskou volbu jako další parlamentní volby. A to je cesta k porážce.

Představme si například výraznou ministryni ANO. Má stranickou legitimitu, zkušenosti a voličské zázemí, ale současně i stranickou nálepku. Totéž platí pro potenciálního kandidáta SPD. V prvním kole může získat velmi slušný výsledek, jenže prezidentské volby se rozhodují ve druhém kole. A v něm už nestačí pouze vlastní tábor.

Česká republika dosud prezidentku neměla. To samo o sobě není kvalifikace. Bylo by poněkud absurdní volit prezidentku jen proto, že je žena. Kandidátka by však mohla nabídnout něco, co současné politické stranictví neumí: nový příběh, nikoli další souboj Babiš versus Pavel, nikoli pokračování kulturní války, nikoli další referendum o Fialovi, Babišovi nebo Bruselu, ale někoho úplně jiného.

Proto je potřeba hledat například v akademickém, právnickém, vědeckém, zdravotnickém nebo manažerském prostředí osobnost s vlastním životopisem a přirozenou autoritou a jednou, velmi důležitou věcí: bez komunistické minulosti. Ne proto, že každý, kdo byl před rokem 1989 členem komunistické strany, je dnes špatný – takové jednoduché dělení by bylo historicky i lidsky nespravedlivé –, ale proto, že prezidentská volba je také otázkou symboliky.

Vlastní celospolečenská identita

Pokud má být hlavním argumentem proti Pavlovi jeho minulost před listopadem 1989, není příliš chytré postavit proti němu kandidátku, která bude mít ve vlastním životopise podobnou kapitolu. Prezident Pavel byl členem komunistické strany (nejen řadovým, ale i poměrně ambiciózním) a absolvoval kariéru v tehdejším armádním systému. Právě proto by protikandidátka s čistým demokratickým životopisem měla jednoduchou pozici. Nemusela by Pavla napadat, stačilo by, kdyby byla jiná.

Ve veřejném prostoru se už takové ženy objevují, například Lenka Bradáčová nebo Ivana Tykač. Obě jsou zajímavé osobnosti, ale právě na nich je vidět, jak složité je najít univerzální kandidátku. U Bradáčové může část veřejnosti vnímat její těsné spojení se státním aparátem a právním establishmentem. U Tykač zase může vzniknout otázka, zda kandidátka spojená s miliardářským byznysem dokáže oslovit voliče, kteří elitám nedůvěřují.

Prezidentka nemá být pouze „ženskou verzí někoho“, ale musí mít vlastní celospolečenskou identitu, byť není političkou. Celá věc se nakonec dá vyjádřit poměrně cynickou volební matematikou. V prvním kole potřebujete přesvědčit vlastní voliče, ve druhém voliče svého soupeře. A právě tady může vzniknout největší chyba při výběru kandidáta proti Petru Pavlovi.

Žádný politický chameleon

Jak již bylo konstatováno, pokud postavíte výrazného politika ANO, budou jej volit lidé, kteří chtějí ANO. Postavíte-li kandidáta SPD, budou jej volit lidé, kteří chtějí SPD. Prezident potřebuje vyhrát hlasy lidí, kteří nechtějí ani jedno. Řečeno jinak, potřebuje především hlasy těch, kterým je ukradená jak pravice, tak levice.

Proto je potřeba hledat ženu, která dokáže být přijatelná pro voliče ANO, SPD, Motoristů, umírněné pravice i části politického středu. To však neznamená politického chameleona. Musí být čitelná, zásadová a názorově pevná, jen nesmí být stranická. Možná taková žena existuje, jen zatím nemá důvod vysvětlovat, proč chce být prezidentkou. A možná je to dobře.

Pokud má mít Petr Pavel v roce 2028 vážnou konkurenci, neměla by vzniknout v sekretariátu politické strany. Pražský hrad nepotřebuje dalšího stranického vítěze, ale prezidentku, která nebude ničí a současně všech. A pokud bude zároveň demokratkou bez komunistické minulosti, stranické knížky, vládního dresu a potřeby nenávidět své politické odpůrce, mohla by to být kandidátka, kterou bude velmi těžké porazit a jež by Petru Pavlovi mohla připravit druhé kolo, na které nezapomene. Kde však takovou kandidátku vzít?

Autor je VŠ pedagog, právník a bloger (Legendární Med(ium)věd). Psáno pro Lidové noviny.