Překvapení, které volbám do poslanecké sněmovny nachystal Ústavní soud, se dá směle srovnat s jeho zásahem na sklonku léta 2009 a zrušením předčasných voleb. Bohužel. Ústavní soud tím totiž ukázal, že jeho rozhodnutí ovlivňují veřejné nálady a politická situace. Přitom ignoroval dopady na politickou soutěž i konzistentnost s vlastními výroky.

Stížnost skupiny senátorů z roku 2017 byla soudem rozhodnuta v citlivém předvolebním klimatu a bude mít nutně punc aktivistického zásahu. Nic nebránilo soudcům odložit své rozhodování na dobu po volbách, nebo ideálně se spokojit s konstatováním bez zásahu (jak Ústavní soud třeba udělal při projednávání restitučních kauz církevních institucí nebo důchodových otázek).

Zapomněl Rychetský…?

Místo toho soud zrušil část zákona, která podle veřejných nálad vadila. Může být trochu úsměvné, že ačkoli je to již čtvrtá stížnost tohoto druhu na volební zákon, kterou Ústavní soud řešil, nyní se změnilo posouzení určitých parametrů. Že třeba sám předseda Ústavního soudu Rychetský ruší paragraf, který sám přivedl k životu jako neústavní, tu nekonzistentnost jen korunuje.

Daleko horší je ale snaha zanášet do českého prostoru kulturní válku po severoamerickém způsobu, kde se rozhodnutí soudů stávají legitimním prostředkem politického boje. Soudní moc se v tomto pojetí stává nástrojem k prosazování politiky, která by standardní cestou narazila na větší odpor. Je fascinující, že skupina senátorů, které vadí zákon přijatý parlamentem, vůbec nevyužila legislativního procesu. Jejich úkolem coby volených zástupců je přitom (krom jiného) vytvářet a měnit zákony. Ale proč se namáhat s politikou, jejím prosazováním a obhajováním, když se to dá změnit dostatečně senzitivními soudci.

Pokud bychom na chvíli vzali za slovo výkřiky zástupců určitých politických stran o tom, že chtějí „Rovné volby“ (jak se jmenuje ve středu spuštěná petice KDU-ČSL) či „spravedlivé rozdělení mandátů“ (jak se pro Události ČT vyjádřil předseda senátního klubu STAN a podavatel petice Holeček), mohli by titíž lidé splakat nad výdělkem. Namátkou proto, že jakékoliv racionální narovnávání poměrnosti voleb by poškodilo menší strany. Pokud by se třeba mandáty přerozdělovaly v krajích dle čistě mandátového čísla (počtu hlasů na jedno sněmovní křeslo) a přepočtu před rokem 1998, měla by KDU-ČSL 6 poslanců místo 10, TOP 09 5 místo 7 a hnutí STAN 4 místo 5. Zmíněné změny by přidaly pro ČSSD a ODS 1 mandát, pro KSČM 2 mandáty a pro hnutí ANO 3 mandáty oproti stávajícím poměrům. A byl by to také výsledek narovnávající poměrnost systému. To jen na okraj. Ústavní soud si této věci nejspíš byl vědom, a proto rovnou zrušil několik pasáží a řekl politikům, ať si napíší úplně nový systém. Protože neexistuje jedna jediná správná „poměrnost“ systému, ta se vytváří kombinací vícero parametrů a může vést k různým výsledkům. Geniální tah soudu v situaci, kdy většina stran již podle starého systému plánuje kampaň a kandidátní listiny.

Aktivistický soud

Ústavní soud stál ve skutečnosti před lehkým rozhodnutím. Zda se zachovat konzistentně se svými dřívějšími názory, nebo zda se zachovat aktivisticky a vkročit na pole určování politiky. Vybral si v zájmu vyhlášení nyní populárního veřejného názoru. A vybral špatně. V současné situaci mimochodem nic nebrání zástupcům vládní většiny (či druhé, nesystémové sněmovní většiny) říct, že není čas řešit nový volební zákon – a když jej nezmění, mandáty se nerozdělí vůbec?

Místo toho nás čeká improvizovaná výroba volebního zákona. Protože Ústavní soud chtěl být aktivistický a vstřícný k určité náladě a dojmům. Na návrh skupiny senátorů udělal podstatnou část jejich politické práce.

Autor je historik