V předchozím článku jsme si připomněli, že zklamání vládních, převážně těch konzervativnějších, voličů dávané najevo rozhodnutím nevolit má za důsledek relativní posílení liberálně-progresivních subjektů vládního tábora (STAN a Piráti), což evokuje klasický idiom o střílení se do vlastní nohy, respektive cimrmanovské: „Nedám si dnes po obědě doutník. Neplačte, sami jste si to zavinili!“

Volba pro večírek na dluh

Jaké jsou alternativy k volební neúčasti? Jednou možností je zatnout zuby a, navzdory výše uvedenému, hodit hlas ANO či některému z jeho preferovaných partnerů (Motoristé, komunisté či SPD), a to nikoli z lásky k Andrejovi Babišovi či z nadšení nad jeho sliby, nýbrž ve snaze „vyslat signál“, z něhož se vládní strany (zejména SPOLU) mají poučit. To však vytváří nejistotu, jak onen volební signál nespokojených konzervativních voličů bude pochopen. Když SPOLU výrazně propadne, zatímco hodně uspěje ANO a v rámci vládních stran relativně uspějí Piráti či STAN, jak to bude interpretováno? Ve smyslu: „Voliči chtějí, abychom byli více pravicoví a konzervativní.“, anebo: „Podívejte se na STAN, byli také ve vládě, přiklonili se výrazně k liberálnímu progresivismu a nedostali takový výprask jako my a dokonce posílili. To je ta správná cesta, kterou naši voliči chtějí.“

Volba proti dlouhodobé hrozbě

Druhou možností je zatnout zuby opačným směrem a navzdory zklamání volit „menší zlo“ ve formě vládních stran a trestat kroužkováním. Případně si vzpomenout na vyjádření kancléře Adenauera: „…o tom, jak budeme žít, rozhoduje politika vnitřní; o tom, zda vůbec přežijeme, politika zahraniční“ (citováno podle tohoto článku), a proto vzít v úvahu tuto oblast, v níž si vláda vedla lépe než v jiných. To může působit přehnaně a lze na to reagovat ve smyslu: „Rusko je slabé, neporazilo ani Ukrajinu, tak není nutno se snažit.“ Anebo naopak: „Rusko je příliš silné, není možné ho zastavit, tak není nutno se snažit.“ Obě tyto argumentační linie jsou zdánlivě v protikladu, ale paradoxně směřují ke stejnému výsledku „Není nutno se snažit.“ V obou případech tedy převládá nutkání nechat Rusko, ať si dělá, co chce, a peníze místo na posílení obranyschopnosti využít na „lepší“ účely, ať už to jsou „důstojné (tj. nad rámec valorizace rostoucí) důchody pro naše lidi“, anebo „záchrana hořící planety před klimatickou změnou“.

To je však omyl v obou případech. Pohádky o nezměrné ruské síle slýcháme už dlouho a už byly vyvráceny mnohokrát (viz zdesetinásobená výroba, pád západního imperialismu, nevyhnutelné vítězství podle tabulek), ale argumentační linie „Jsme v NATO, Rusko je slabé, takže pohoda.“ působí věrohodněji. A vskutku, ruské tanky se asi na Berlín či Prahu v blízké budoucnosti valit nebudou. Ovšem menší akce v Pobaltí, třeba obsazení Narvy, hned poté prohlášení obsazeného území za součást Ruska, hrozit atomovkami a zároveň prohlásit, že Rusko nic dalšího nechce a že je možno uzavřít příměří na frontové linii hned teď. A co bude dál? Bude NATO bránit napadený členský stát? Nebo se budou rozléhat hlasy ve stylu: „Už je pozdě, už to nejde změnit, o nic nejde, je to jen malé území, nemá cenu se snažit, byla by to eskalace, my chceme mír.“ A v tu chvíli NATO fakticky přestane existovat (podrobněji viz zde). Pak si bude moci Rusko z nachystaného menu postupně vybírat slabé kusy. A bude nutno zbrojit daleko více a zároveň s menší šancí na vyhnutí se případné „speciální vojenské operaci“, až (nikoli „pokud, když nebo jestliže“, ale historicky prokázané „až“) bude kremelský vládce zase toužit pohladit své ego a potěšit své poddané další ukázkou „ruské velikosti“.

Volba proti komunistům

Třetí možnost je pro ty, kteří nemají žaludek ani na jedno z výše uvedeného, ale zároveň se nechtějí vzdát svého volebního práva a s tím spojené odpovědnosti. Prostě mohou volit někoho jiného, některou z malých stran. Například tu je Koruna česká, což jsou monarchisté, ale návratu krále opravdu není nutno se obávat. Podstatné je, že spolu s nimi kandiduje Konzervativní strana, jež je bohužel zcela marginální, ale na rozdíl od „národních konzervativců“ z komunistického „Stačilo!“ je autenticky konzervativní. Nebo tu jsou pohrobci Svobodných, původně libertariánské strany, kteří na rozdíl od svého předsedy odmítli stát se přívěskem Okamurovy „vlastenecky dotační“ SPD a kandidují v subjektu Voluntia. Anebo jakákoli jiná malá strana včetně Balbínovy poetické.

Přirozeně účelem tohoto kroku není poněkud naivní víra, že by se tyto subjekty dostaly do Sněmovny. Hlasy pro ně sice „propadnou“ a nebudou hrát roli při rozdělování mandátů, ale budou, na rozdíl od nevoličů, započítány do celkové volební účasti. V důsledku toho bude celkový počet odevzdaných hlasů vyšší, takže i počet hlasů nutných pro překročení pětiprocentní hranice bude vyšší. Tedy i tato zdánlivě téměř „nevoličská“ možnost představuje způsob, jak ztížit komunistům návrat do Poslanecké sněmovny, ale zároveň nepodpořit aktuální vládní strany.

Bonusem (z určitého pohledu) pak může být skutečnost, že po odpadnutí těchto subjektů naroste relativní podíl ANO, takže Andrej Babiš bude moci ukázat, co jeho „zkušený tým“ z volebních plakátů dovede, a nebude se moci vymlouvat na své koaliční partnery.

Jsou tyto možnosti ideální? Jistěže nejsou. Ale v tom právě spočívá půvab a břímě demokracie.