Fakt nad toho není. Ten chlap má gule! A jako jedinej opravdu ten fialovaj hnus tady může položit.

Sedím v čekárně u zubaře a skrz dveře slyším jak je trápena moje žena. Na knížku se při tomto zvukovém pozadí opravdu soustředit nemohu, tak si listuji v mobilu po zpravodajských serverech.

Z chodby se ozve bzučák, jak na domovní dveře zvoní další pacient a sestra dálkově otvírá dveře. Za chvíli již slyším typické klapání berlí a pomalou chůzi nemohoucího pacienta. Za dalších pár okamžiků se otevírají dveře čekárny a s francouzskými berlemi vstupuje, tedy pokud lze její velmi obtížný krok tak označit, asi 50ti letá žena, která ale váhově převyšuje víc než metrák. Ba řekl bych že o hodně víc. „Jak se může někdo v životě takhle vykrmit,“ bleskne mi jako první hlavou, ale pak se sám sebe peskuji, že to může být i nemoc a že o tom nic nevím.

Sklápím zase oči k mobilu a dozvídám se, že Andrej Babiš byl osvobozen, protože nic nespáchal. Teď mi zase bleskne hlavou: „Tak proč teda tu dotaci vracel?“ ale věnuji se dalším článkům.

„Je tady docela zima,“ prohodí paní směrem ke mně, když se jí po dlouhém úsilí konečně podařilo opřít berle o zeď a sednout si ob sedačku ode mě.

„Ano, topení jen vlaží,“ odvětím jí.
„U nás v paneláku taky není nijak teplo, to je hrozný tohleto,“ dozvídám se dále.
„Ale Putin při současné zimě zase skřípe zubama,“ odvětím a více se jí nevěnuji.
Z ordinace vychází manželka a stačím směrem k ní prohodit, že je Babiš osvobozen.

„Pane Flaška, vydržte ještě chvíli prosím,“ dí sestra ve dveřích a zavírá je. Se ženou se loučím, odchází a já čekám dál na svůj nevyhnutelný osud v ordinaci zubaře.

Paní vedle mě je zřejmě naladěna na povídání si: „Já to tomu Babišovi asi hodím!“

Kouknu na ni a plán je jasný. „To bych nedělal paní, vždyť on tu taky spoluvládl. On je určitě lidumil a myslí to dobře, ale Fialu neodvolá. Já to dám Baštovi,“ argumentuji a pokračuji „on jediný prohlašuje, že když bude zvolen, tak hned tuhle vládu odvolá.“
„Ale vždyť všichni říkají, že to podle Ústavy nemůže,“ kontruje spolupacientka.

„Paní, když bude prezident, tak si může dělat co chce. Kdyby ho někdo zažaloval, tak si sám sobě udělí milost. A je jedno co pak budou v český televizi nebo v Pražský kavárně vykřikovat. Účel světí prostředky, a lidi ho podržej,“ začínám být nespisovný, abych se psychologicky přiblížil svému konverzačnímu protějšku.

„No on je fakt takový přímočarý a tomu fialovýmu hnusu by to mohl nandat. No jo. Tahle vláda je nejhorší od války, co jsme tu měli. Ta drahota. A jak mi zvýšili ceny za elekriku. Vůbec pro nás nic nedělají.“

„Dejte to Baštovi,“ pokračuji, „to je jediná naděje jak tuhle vládu odstranit.“

Dál už je náš dialog přerušen, protože se otvírají dveře ordinace a jsem vyzván abych vstoupil na torturu. Jestli jsem úspěšně zasel sémě pochybnosti nevím. Ale mohu mít příjemný pocit, že jsem něco udělal a hlasy se rozmělní.