Navštívil jsem předvolební setkání premiéra Petra Fialy s občany. Konalo se ve vyhlášeném music baru jednoho renomovaného hotelu. Překvapení na úvod: bylo plno.

Natolik, že jsem byl nasměrován do sousedního salónku. A to jsem přišel deset minut před začátkem. Těžko soudit, kolik míst v samotné baru obsadily místní elity ODS, potažmo SPOLU, a jejich suita. V salónku návštěvníci sice premiéra neviděli naživo, ale to jim vynahradily dva velkoplošné monitory. Jak řekl jeden přítomný, „Fialu vidět nepotřebuju, ale chci slyšet co říká“. Vlastně měl pravdu.

Když moderátorka Pazderková oznámila, že debata s občany bude trvat devadesát minut, pojal jsem podezření, že tak dlouho tam nevydržím. Z mé strany šlo toliko o zvědavost než o jiný důvod, neb pokud jde o volby, patřím k přesvědčeným. A koneckonců proč ztrácet čas posloucháním ne vždy inteligentních dotazů ne právě inteligentních spoluobčanů. Petr Fiala musí, já ne.

Mé podezření se vyplnilo. Samotný premiér mluvil jako kniha. Aby ne, vzhledem k jeho původní profesi. K věci, fundovaně, jeho věty dávaly smysl, nemlel páté přes deváté ani se neprezentoval jako protržené stavidlo slov z něhož populismus čouhá jako sláma z bot. Ne se vším jsem s ním souhlasil, třeba když vyjádřil přesvědčení, že dvoustátní řešení je tím správným receptem na mír mezi Izraelci a Palestinci, ale v tom se s naší vládou neshodnu dlouhodobě. (Jeden z dotazů se týkal situace na Blízkém východě, proto to zmiňuji.)

Horší to bylo s některými individui v publiku. Čekal jsem, kdy dojde k prvnímu excesu a dlouho to netrvalo, když pominu, že hned na začátku začal nějaký exot vytrvale pískat na píšťalku, což naštěstí ustalo. (Ochranka u vchodu sice nekompromisně trvala na tom, že deštníky musíme nechat v šatně, ale píšťalku samozřejmě neodhalila.) Asi po pětadvaceti minutách dostal mikrofon pán v černém triku s vyobrazeným českým lvem. Zjevně vlastenec. Zeptal se (volně): „Pane premiére, co berete za drogy, že tady vykládáte takové nesmysly.“ V tu chvíli jsem si připadal, jako bych se propadl do nejnižšího patra diskusní žumpy na českém internetu. Je to něco, co bytostně nesnáším, co se mi natolik hnusí, že u toho nemusím být. Zvedl jsem se a hotel opustil. Doma na mě čekala žena a kuře na paprice...

Cestou zpět mi vytanul na mysli citát připisovaný Churchillovi. Že nejlepším argumentem proti demokracii je pětiminutový rozhovor s průměrným voličem. Někdy ten „dialog“ nemusí trvat ani tak dlouho, aby člověk nabyl ujištění, že Sir Winston, pokud tu větu skutečně řekl, měl pravdu.