Po léta u nás bývaly parlamentní volby ve znamení souboje pravice s levicí. Ústředním motivem těch letošních se pak dlouho zdála být otázka: „Jste pro Babiše, nebo proti němu?“ Podle mne však zní jejich zásadní dilema úplně jinak.
Když se poslední dobou bavím s lidmi o tom, koho budou volit a z jakého důvodu, tak obvykle mluví o tom, proč tomu či onomu uskupení svůj hlas nedají. Přičemž nejčastěji opakují „protože Babiš“, „chtějí zvyšovat daně“, „chtějí šíleně zvyšovat daně“, „jsou to vítači“, „jsou to eurohujeři“, „jsou protievropští“, „chtějí moc rozhazovat“, „chtějí škudlit“ a podobně. Ale víte, co se od nich naopak nikdy nedozvím? Proč by někoho volit chtěli.
Důvody pro pozitivní volbu zkrátka chybí a velká část voličů (možná většina) se při výběru toho, komu dají svůj hlas, hodlá řídit pravidlem volby nejmenšího zla. Tedy hlasovat pro (téměř) kohokoliv s výjimkou ANO. Domnívám se však, že dilema „pro Babiše, nebo proti němu“ je chybné. Z hlediska delší časové perspektivy a při pohledu na realitu naší politické scény by dle mého soudu měla správně položená otázka znít totiž takto: „Dát hlas politikům prohnilým, nebo nebezpečným?“
Čím se od sebe obě tyto sorty liší? Ti první chápou politiku jako způsob, jak si namastit kapsu, a pro dosažení tohoto cíle nemají celkem žádné zábrany. Ti druzí by zase rádi prosadili takové společenské změny, které mohou mít závažný vliv na další demokratický a svobodný vývoj v naší zemi. Toto označení lze pak generalizovat i na politické strany a hnutí podle toho, jaký typ politiků je reprezentuje v současnosti, případně tak činil v minulosti. Což samozřejmě neznamená, že všichni jejich členové jsou podvodníky, nebo nebezpečnými fanatiky.
Mezi prohnilé tak lze zařadit ty strany a uskupení, které prosluly skandály obvykle plynoucími z jejich úzkého propojením s podnikatelským prostředím. Je přitom jedno, zda šlo o záležitosti na úrovni vládní, krajské nebo obecní. Za nebezpečné lze pak označit ty, kteří mají blízko k jakékoliv ideologii ohrožující základní svobody a další atributy demokratické společnosti.
Takovou ideologií je nepochybně komunismus. Byť je v současnosti již značně vyčpělý a jeho zastánci připomínají spíše starého psa, který sice ještě štěká, ale už nemá zuby na to, aby i kousal. Nicméně tato ideologie má svého zdatného nástupce. Je jím progresivismus. Co všechno dokáže, ukazuje především v zemích na západ od nás, kde čím dál častěji vidíme omezování svobody slova tím, že některé věci se v zájmu hyperkorektnosti zkrátka „neříkají“ (zde nebo zde), bojem proti rasismu přerůstajícím v rasismus naruby (zde), likvidací přirozených rodinných vztahů a jejich náhradou vztahy jinými (například místo otce a matky „rodič 1“ a „rodič 2“ – zde) a deformacemi volného trhu ve snaze „poroučet větru a dešti“ (zde).
Nejspíš teď čekáte, že se ode mne dozvíte, které že naše strany a hnutí jsou ty prohnilé a které ty nebezpečné. Bohužel vás musím zklamat, ale cílem tohoto textu není politické subjekty zaškatulkovat. Navíc to u některých nemusí být vždy úplně jednoznačné. I prohnilí totiž mohou propadnout progresivismu. A „předsudečná podezřívavost“ zase napovídá, že někdo není prohnilý jen díky tomu, že ještě nedostal šanci se prohnilým stát. A kromě toho si myslím, že většina čtenářů si jednotlivé strany a hnutí umí zařadit i bez mé nápovědy.
Vraťme se však k původní otázce. Komu dát svůj hlas? Těm nebezpečným, nebo prohnilým? Myslím, že vodítkem nám může být především historická zkušenost s vládnutím politiků té dané sorty. Když byli u vesla ti prohnilí, tak se zkrátka fixlovalo a „odklánělo“. Do doby, než to přesáhlo únosnou mez. Pak voliči zdiskreditované politiky vyměnili, což doposud fungující penězovody mezi stranami a podnikateli přerušilo. Ovšem jen na čas, než byly nastaveny nové. No a ve chvíli, kdy i jimi teklo peněz přespříliš, došlo k další změně. A tak pořád dokola.
To rozhodně není nic, nad čím bychom měli skákat nadšením. Na druhou stranu však přitom (až na dočasné výjimky) nedocházelo k omezování jakýchkoliv demokratických svobod. Lidé se vždy mohli svobodně vyjadřovat ke všemu, co se jim nelíbí, nikdo nebyl za své názory a postoje postihován (až na úplné extrémy jako třeba hajlování nácků) a soukromé vlastnictví bylo nedotknutelné. A pokud už došlo k omezením těchto svobod, tak to bylo vždy dočasné a souviselo to s nějakou mimořádnou situací. Někdy to trvalo hodně dlouho (například v reakci na pandemii koronaviru), jindy jen krátce (třeba v případě povodní).
Co by se však stalo se společností, pokud by se dostali k moci ti nebezpeční? I tady nám pomůže naše historická zkušenost. Pravda, je už přes sedm desetiletí stará. Nicméně jedno poučení bychom si z ní měli odnést. Je totiž značně naivní spoléhat na to, že politici, kteří s těmi nebezpečnými povládnou v případné koalici, jim budou schopni zabránit v uskutečnění těch největší zhůvěřilosti z jejich programu. A komu nestačí minulost, ať se podívá na to, co se v současnosti odehrává v zemích, kde mají progresivisté silné postavení. O tom, jak to chodí třeba ve Švédsku jsem psala před časem zde.
A kdo je tedy pro naši zemi tím menším zlem? Možná to bude někomu znít cynicky, ale myslím, že než abychom si i u nás museli postupně začít dávat pozor na ústa, řešili 56 pohlaví, pouštěli se do multikulturního experimentování a dobrovolně si v marné snaze „poroučet větru a dešti“ zlikvidovali ekonomiku, tak to ať nám raději vládnou ti, kteří mají k Mirku Dušínovi asi tak daleko jako Sahara k zalednění. Když už tedy nejsou k mání politici lepší...
Převzato z blogu se souhlasem autorky