Vláda premiéra Andreje Babiše (ANO) nedávno schválila dokument, který má stanovovat pravidla etického chování jejích členů. Jedná se o tzv. etický kodex, který slibuje korektní vystupování, pravdivé informace, nulovou toleranci nekalého jednání a řešení střetu zájmů prostřednictvím dobrovolného odstoupení z jednání vlády, pokud se ho osobně dotýká.

Na první pohled chvályhodný dokument, nicméně pokud se nad ním zamyslíme blíže, tak zjišťujeme, že je úplně zbytečný.

Na papíře to zní dobře: politici a političky by se měli chovat odpovědně, nevyužívat veřejné funkce pro soukromé cíle a vystupovat uhlazeně. Jenže realita je jiná. Kodex vznikl patrně jako marketingový nástroj – snaha upravit image vlády, která se v posledních měsících potýká s kritikou za své výstupy, spíše než jako reálný etický závazek.

Bezzubý kodex

Zdůrazněme pro laiky: etický kodex nemá žádné sankce. Jestliže nemá dokument žádné pravomoci vymáhat pravidla, jaký má vlastně smysl? Je to jako dát hasicí přístroj do rohu, ale neříct, kdo ho smí použít a kdy – krásná představa, ale v krizi zcela bezzubá.

Problém není jen v tom, že kodex nemá žádné sankce. To ostatně nemá drtivá většina etických kodexů. Je hlubší: selhává ve své základní funkci – skutečně determinovat chování. Pokud je etika jen „doporučením“, vzniká tu obrovská propast mezi proklamovanými pravidly a každodenní praxí. Etický kodex se tak snadno stává prázdným klišé, které slouží spíše k odvedení pozornosti médií než k prevenci konfliktních situací. To samozřejmě neplatí jen pro aktuální vládu.

Jde o širší problém české politiky: kodexy a pravidla existují, ale neřeší (a možná ani řešit nemohou) jádro věci – střet zájmů a limity moci. Protikorupční organizace upozorňují, že pokud kodex nemá jasné mechanismy kontroly a sankcí, bude jen formalitou bez morální váhy. Dokument by měl jasně popsat, jak se postupuje při střetu zájmů, jak je monitorován a kdo rozhoduje, zda a jak je porušen.

Etický kodex by mohl být (teoreticky) nástrojem aspoň částečné kultivace veřejné správy. Mohl by přispět k obnovení důvěry občanů v instituce, kdyby měl jasná pravidla v praxi: zákazy přijímání darů, omezení střetu zájmů, transparentní reporting majetku a závazné postupy v konfliktních situacích.

Pokud však zůstane jen deklarací bez „zubu“, je to stejné, jako kdyby vláda řekla, že hodlá dodržovat zákony – což koneckonců musí tak jako tak.

Otázka tedy zní: kdo zodpoví za první porušení kodexu? A co se stane, když se pravidla porušují opakovaně? Pokud není odpověď jasná a nemáme mechanismus, který by to řešil, pak máme před sebou pouze další estetickou etiketu, nikoli skutečný, něco řešící, kodexový rámec. A to je to nejhorší, co se může stát – kodex, který se stal zbytečným ještě dřív, než začal fungovat.

Dodržování dobrovolné

Sečteno - a tak máme další dokument, který bude slavnostně uložen do šanonu mezi „Strategii komunikace“ a „Koncepci transparentnosti“.

Etický kodex bez sankcí je asi tak účinný jako cedule „Prosíme, nekrást“ u samoobslužné pokladny – spoléhá výhradně na to, že zákazník má právě dobrý den. Pokud by vláda chtěla být opravdu důsledná, mohla by ke kodexu přidat i samolepku „Dodržování dobrovolné“. Administrativně by to bylo poctivější.

V rámci fair-play dodejme, že nejde jen o problém dnešní vlády, ale i řad jiných institucí (minulých či současných, včetně mnoha radnic – kde by podobnými kodexy též mohli tapetovat), které si pomocí zbytečných kodexů vylepšovaly svůj mediální a společenský obraz.

Autor je VŠ pedagog, právník a bloger (Legendární Med(ium)věd). Psáno pro Lidové noviny.