To řekl ministr financí ČR v televizním pořadu Události-komentáře. Jednalo se o platy ve školství, ale hlavně o platy zaměstnanců škol v nepedagogických pozicích, o školníky, uklízečky, ale hlavně o kuchařky. Jakou vlastně kuchařky-tito zaměstnanci-nepedagogičtí pracovníci, vykonávají práci? Je to práce pro školství-pro vzdělávání dětí, nebo je to práce, která supluje povinnosti rodičů, aby tito zajistili stravování svých dětí. Je to vlastně taková sociální náhrada za neodváděnou povinnost rodičů.

V ČR má školní stravování starou tradici. Na rozdíl od dětí severnějších národů, kde si ve škole mohou děti uložit do ledničky krabičku, kterou jim připraví pečlivá matka a oni si toto-podotýkám studené jídlo-v poledne vyzvednou z ledničky a oběd je hotov! Nenapadám český systém školních jídelen, kde děti v ZŠ i SŠ mají mnohdy jediné teplé jídlo za den.

Ale problém začíná tam, když začneme mluvit o penězích. O tom, kdo by měl tuto službu, kterou de facto školy a stát přebírají za rodiče, platit. Měl by to být stát? Obec? Nebo právě rodiče? Posledně jmenovaní platí pouze cenu jídla, které dostanou děti na talíř. (Musím říci, že jídla ve školách už dávno nejsou UHO-univerzální hnědá omáčka a knedlík, ale velmi kvalitní, plnohodnotné jídlo). A když rodiče platí cenu jídla, neměli by platit i restaurační služby pro svoje potomky? Školní kuchyně jsou vybaveny-většinou-velmi moderním zařízením. Jídelny jsou místnosti, kde mají dětičky moderní stolečky a židličky. Toto vše platí obec, která školu zřizuje.

Ale teď jsme u platů kuchařek, které už nejsou ty protivné, tlusté paní za okýnkem, ale jsou to většinou pečlivé a kvalifikované ženy, které těm „svým“ dětem vaří opravdu dobře. A o jejich platy se teď hrdlí stát, který je platí doposud, a ve slovech ministra financí zatím pouze naznačené, že by je mohly platit samosprávy, to znamená zřizovatelé. Těmi jsou obce. A teď babo raď!

Nechtěla bych být v současnosti ani ministrem školství, natož ministrem financí. Ale pokud by to Pán Bůh dopustil, jako první bych oddělila vzdělání od povinnosti rodičů starat se o svoje dítě. Škola by neměla povinnost mít svoji školní jídelnu. Děti by si nosily ty svoje krabičky. A nebo by rodiče jejich stravování hradili v plné výši. A když už milý Pán Bůh dopustil, aby tak malá země, jakou je desetimilionová ČR, měla nejen rámcové vzdělávací programy, (snad se příliš nemýlím, že by to mělo být cosi, jako ty kdysi tak proklínané osnovy), ale i nepřeberné množství školních vzdělávacích programů, kde se uplatňují nejen odborné a pedagogické schopnosti ředitelů a učitelů konkrétní školy, ale mnohdy i jejich představy, ambice a snažení. Někdy nejen pedagogické, ale i politické (ředitelé zařízení, zřizovaných obcí, např. zařízení kulturních či sociálních, nemohou být členy obecních zastupitelstev. Ředitelé škol mají výjimku! Proč? Řídí pak ředitel školy celou obec? Nebo obec volí a ovlivňuje volbou osobu ředitele)!

To by ale musel mít ministr školství opravdu velkou odvahu, aby takovou mnohovrstevnatou změnu vtělil do volebního programu, veřejnosti ji sdělil a potom, pokud by vůbec byl zvolen, ji realizoval. Systém financování by se vyčistil, každý by věděl, jaké jsou jeho povinnosti a kdo a co má vlastně platit. Celková suma plateb by se asi nezměnila, ale ubylo by věčného handrkování mezi ministrem financí, odbory, obcemi a rodiči. Ti by konečně věděli, že jejich děti musejí v poledne mít oběd, za jehož zajištění jsou oni odpovědní a měli by ho buď zajistit nebo zaplatit. A ministr financí by se nemusel starat o kuchařky!

A možná by pak bylo i více peněz ve státní rozpočtu na platy učitelů. Rozhodně netvrdím, že jsou malé, či dokonce ostudné, jak někdy tvrdí rozzlobení odboráři. Ti by měli také vědět, že pracovní úvazek učitele ZŠ je 23 hodin týdně. Ale to už by si dovolil připomenout jen opravdu velmi statečný ministr školství.