Vládní krize skončila dočasnou remízou, ale politici už chystají další díly seriálu

Události posledních týdnů ukázaly, že „role osobnosti v dějinách“ není prázdný pojem. Vždyť kdyby Miloš Zeman nechtěl Bohuslava Sobotku okázale ponížit a pokud by jeho demisi hodlal přijmout jako demisi celé vlády, asi bychom se dnes nacházeli někde docela jinde, třeba v procesu sestavování nějaké překlenovací Zemanovy vlády. Vládní krize však nakonec vyústila ve výměnu Andreje Babiše za Ivana Pilného, která též, alespoň prozatím, zažehnala rýsující se krizi ústavní, neboť prezident Zeman patrně hodlá dojednané řešení akceptovat. Krize politická nicméně bude pokračovat, ba gradovat minimálně do parlamentních voleb. Ostatně, právě snaha o zvrat vývoje preferencí tvoří jednu z jejích hlavních příčin.

Tři důvody pro remízu

V úzkém slova smyslu skončila vládní krize remízou. Bohuslav Sobotka sice dosáhl svého cíle a dostal Andreje Babiše z vlády, leč Ivan Pilný jako zástupce ANO bude nejspíše pilným údržbářem a strážcem Babišova dědictví, což se ale od člověka z téže strany dá čekat. Dle koaliční smlouvy spadá ministerstvo financí do portfolia ANO, a premiér měl tudíž velmi zúžený manévrovací prostor. Mohl se (hypoteticky) pokusit vytlačit Babiše důkladně, tedy dostat z vlády celé ANO. Čistě formálně k tomu pravomoce má: prostě by odvolal ministry za ANO a místo nich navrhl lidi z ČSSD, KDU-ČSL (kdyby lidovci souhlasili) nebo třeba nestraníky. Takový kabinet by pak mohl dovládnout jako menšinový, poněvadž sněmovna by ho zřejmě, s říjnovými volbami přede dveřmi, nesvrhla vyslovením nedůvěry. Avšak při realizaci zmíněného kroku by premiér nepochybně narazil na prezidenta ještě tvrději.

Sobotka tudíž raději zvolil (dočasnou) remízu, patrně i v obavě, že další eskalace konfliktu jemu a jeho straně nepomůže. A sice minimálně ze tří důvodů. Prvním je ohled na veřejné mínění, jelikož značná část voličstva od počátku krizi moc nerozuměla a měla tendenci svalovat vinu na oba hlavní aktéry, tedy na premiéra i ministra financí. A lidé demonstrující v Praze i jiných městech proti Babišovi a Zemanovi zpravidla nepatřili mezi voliče ČSSD. Druhý důvod tvoří ekonomické zájmy v pozadí politiky – jejich váhu lze ilustrovat pomocí skutečnosti, že Zemanovu cestu do Číny si vláda, kde mají většinu ministři za ČSSD a KDU-ČSL, přece jen netroufla „típnout“, byť by tím prezidenta dostala pod větší tlak než Senát hrozbami ústavní žalobou. Což Zeman pravděpodobně dobře věděl.

Třetí důvod pak leží ještě dále za kulisami dramatu či frašky, jež se viditelně odehrává na prknech mediálně-politické scény. Na kolika šachovnicích se vlastně hraje? Jsou například tyto tři jevy (požadavek na odchod Babiše z vlády, primárně kvůli nepřesvědčivé obhajobě ve věci korunových dluhopisů, zatčení Miroslava Pelty a zveřejnění nahrávek skupinou Julia Šumana) pouze souběžné, náhodné, či mezi nimi existuje kauzální souvislost? Jenom pár osob, mezi něž asi určitě patří Bohuslav Sobotka i Andrej Babiš, vidí (skoro) celé herní (válečné) pole a všechna jeho temná zákoutí, kde jako nastražené miny nejspíše číhají další nahrávky, kauzy k „odstíhání“ aj. Z tohoto zorného úhlu vládní krize možná ani neskončila remízou, jelikož ministryně Kateřina Valachová je figurou, která v oné širší válce padla či přinejlepším utržila těžké zranění.

Napínavý seriál pokračuje

Výsledek totiž nelze mechanicky počítat „kus za kus“, zvláště když odchod z vlády může Andreji Babišovi usnadnit zisk politických bodů. Ani ne tak kvůli statusu mučedníka, nýbrž z prostého důvodu, že si rozváže ruce a bude mít více času na kampaň. Babiš je každopádně zajímavým případem, poněvadž dělá maskota sám sobě. Existuje Babiš sám o sobě, známý asi jen nejbližším rodinným příslušníkům, a pak je tu Babiš pro nás, postava převážně virtuální, uhnětená s pomocí marketingu včetně prezentace na sociálních sítích. Jak hluboký mezi nimi zeje příkop, nemohu posoudit, nejsa rodinným příslušníkem. Zmíněná „schizofrenie“ je ale vlastní každému politikovi, ať už působí v zavedené straně, nebo v novém hnutí. Úspěšný politik musí být dobrým hercem, musí voliče přesvědčit, že je nikoliv Ladislavem Chudíkem v roli primáře Sovy, leč samotným primářem Sovou – že vlastně nic nehraje. Na herce Chudíka se prý lidé obraceli jako na lékaře a podobně dosud pětina až třetina českých voličů věřila, že Andrej Babiš vyléčí zkorumpovanou českou politiku.

V tomto smyslu tak u nás nyní probíhá lítá bitva o další díly seriálu Politika na kraji města, o to, kdo v něm bude nadále za padoucha a kdo za hrdinu. Politický seriál má ale oproti těm z nemocničního prostředí jeden zvláštní rys: různé skupiny diváků mohou stejné scény a postavy vnímat až diametrálně odlišně. Tím spíše zde bude účel světit skoro jakékoliv prostředky, a to na všech stranách.

Autor je politolog

LN, 22.5.2017