Prakticky od chvíle, kdy se po loňských parlamentních volbách začala rodit koalice ANO, SPD a Motoristů, se objevují hlasy, zda by nebylo za této situace lepší, kdyby vznikla menšinová vláda ANO tolerovaná hlasy opozice.

Tuto myšlenku zopakoval i Mikuláš Minář na březnové demonstraci „Chvilkařů“, když na stranu opozičních stran prohlásil:

„Vážené opoziční strany, chceme vědět, jestli existuje červená čára, jestli byste byli ochotni přehodnotit stanovisko a odhodlat se k ústupkům, abyste vytlačili z vlády extremisty, třeba tím, že nabídnete Babišovi, o čem tak dlouho sní, toleranci menšinové vlády.“

Jeho výrok obsahuje mimo jiné i hlavní motivaci, která bývá s návrhy na toleranci menšinové vlády Andreje Babiše spojována – vyšachovat z ní „extremisty“. Těmi není myšlen nikdo jiný než SPD a Motoristé. Je to samozřejmě nesmyslná nálepka, protože tyto strany jsou asi tak extrémistické, jako je veganský párek plný masa. A pokud toto jejich označení myslí někdo opravdu vážně, tak je na místě otázka, zda není extrémistou on sám. Protože pro extremistu je extrémista každý, kdo s ním nesdílí jeho pohled na svět.

Některým lidem připadá tolerance menšinové vlády ANO současnou opozicí (nebo její částí) jako obtížně realizovatelná, protože si nedokáží představit, že by to těmto stranám prošlo u jejich voličů. Myslím, že se mýlí. Jednak by to bylo celé nejspíš zdůvodněno „nutností záchrany demokracie před extrémisty“. A jednak jsou opoziční voliči schopni skousnout snad už úplně všechno. Jinak by totiž jen těžko mohli dát své hlasy opozičním politikům i přes to zoufalství, které předváděli, když byli v minulém volebním období ještě politiky vládními.

Kdo by však na tomto uspořádání tratil úplně nejvíc, je Andrej Babiš a jeho hnutí ANO. Sice ještě nikdo ani nenaznačil, co by leželo za onou „červenou linií“, o které hovořil Mikuláš Minář jako o nepřekročitelných podmínkách tolerance menšinové vlády, ale dle mého soudu by musel zapomenout na takové věci, jako je například zrušení koncesionářských poplatků ČT a ČRo, zákon o transparentnosti ve financování „politických“ neziskovek, odmítnutí ETS2 nebo návrat důchodového věku na 65 let. Jinými slovy na ty body, kterými oslovil v loňských volbách své voliče. Místo toho by jeho vláda plnila v podstatě opoziční program. Ovšem s tím, že by za něj měla politickou odpovědnost.

Jak by to asi za této situace „podpora“ opozice probíhala, naznačil ostatně nedávno její faktický lídr Petr Pavel, když v souvislosti s otázkou našeho zastoupení na summitu NATO v Ankaře poslal premiérovi dopis, ve kterém mu oznámil, že on jede určitě a že když bude Andrej Babiš chtít, tak může jet taky a vysvětlit tam postoje naší vlády. Což mimo jiné připomíná spíše způsob, jak jedná monarcha se svým poddaným, a ne prezident demokratické země s předsedou vlády, která navíc za zahraniční politiku odpovídá.

Plán tolerovat menšinovou vládu ANO současnou opozicí je zkrátka past na Andreje Babiše. Pokud by na něj přistoupil, musel by tancovat, jak opozice píská. Ta by mu pak těžko dovolila plnit jeho předvolební sliby. Což by sebou nepochybně přineslo pokles jeho voličské podpory. Jinak řečeno slovy je to plán, jak oslabit ANO natolik, aby se mohla současná opozice vrátit po příštích volbách do vládních křesel.

Jenomže to by musel být Andrej Babiše na hlavu padlý…