V české politice se používá zvláštní „terminologie“. Pokud stát někomu přidá, je to sociální citlivost, a pokud ubere, je to útok na sociálně slabé. A pokusí-li se vláda nastavit pravidla tak, aby se lidem více vyplatilo pracovat, než zůstat doma, okamžitě slyšíme o asociálnosti. Stát však není, a ani být nemůže charitativní organizace. A podpora v nezaměstnanosti není předplacená dovolená mezi dvěma zaměstnáními.

Stát nemůže být jako hodný strýček z Moravy: když člověku dojdou peníze, vždycky ještě něco vytáhne z peněženky a dodá: „Však ono to nějak dopadne, synku.“

Proto je správné, že vláda podporu v nezaměstnanosti upravila. Od roku 2027 má být v prvních dvou měsících 65 procent předchozího čistého příjmu místo dnešních 80 procent. Snížit se má také maximální výše podpory. Stát očekává úsporu až kolem pěti miliard korun ročně. Konečně se začíná šetřit.

Solidarita versus pohodlnost

Pět miliard nejsou žádné drobné, ale peníze daňových poplatníků. A je naprosto legitimní se ptát, zda je nutné těchto pět miliard vyplácet lidem, kteří mohou pracovat, ale právě nepracují.

To neznamená, že každý nezaměstnaný je povaleč. Člověk může přijít o práci kvůli propouštění, krachu firmy nebo zdravotním či rodinným okolnostem. Proto existuje sociální systém. Ten však má člověku pomoci překlenout problém, nikoliv ho konzervovat. A tady se dostáváme k podstatě věci.

Pokud člověk dostává relativně vysokou část předchozí mzdy i bez práce, jeho ekonomická motivace hledat si nové zaměstnání klesá, což však nemusí platit vždy a u každého. V sociální politice ale nelze pravidla vytvářet podle toho, že všichni lidé jsou dokonale altruističtí a jejich ekonomické rozhodování nikdy neovlivňují peníze.

Odpůrci reformy upozorňují, že změna může dopadnout i na lidi, kteří se vracejí po rodičovské nebo na ty, kteří pečovali o blízkého. To je argument k diskusi o konkrétních parametrech, nikoli však pro zachování systému, který je štědrý vůči všem. Stát totiž musí umět rozlišovat mezi solidaritou a pohodlností. Pokud nerozlišuje, nakonec poškodí právě ty, kterým měl pomáhat.

Není to válka proti nezaměstnaným

Česká republika potřebuje nejen více pracujících a méně dlouhodobě závislých na veřejných penězích, ale i zdravé veřejné finance a sociální systém, který nebude člověka trestat za to, že pracuje.

Reforma podpory v nezaměstnanosti proto není válkou proti nezaměstnaným, ale návrat k principu, který bychom měli považovat za samozřejmý: moderní sociální stát má člověku pomoci, když nemůže pracovat, ale nemá mu platit za to, že pracovat nechce.

A pokud se kvůli tomu ozvou kritici s nálepkou „asociální“, lze jim položit otázky: Je skutečně sociální systém, který bere miliardy těm, kteří pracují, aby mohl déle a štědřeji financovat ty, kteří nepracují? Kde se má šetřit a snižovat státní dluh?

Nová výše podpory v nezaměstnanosti ve výši 65 procent předchozího průměrného měsíčního čistého výdělku namísto současných 80 procent není žádná asociální tvrdost.

Autor je VŠ pedagog, právník a bloger (Legendární Med(ium)věd). Psáno pro Lidové noviny.