V úterním úvodníku je položena otázka, proč Fialova vláda nekoná.
Nuže, domnívám se, že nekoná, protože nemůže nebo nechce.
Už od prvních měsíců se zdálo, že spíše než něco měnit přišla nová reprezentace pouze „převzít krám“. Nápovědou mohlo být např. ponechání prof. Duška (ÚZIS) ve funkci, ale takových nápověd bylo mnoho. Příčinou nejspíš jsou zmiňované žáby na prameni, které si já dělím do tří kategorií: a) korporát b) klientelismus a c) byrokracie. Ty první dvě jsou hodně podobné, rozdíl je hlavně v tom, že korporát je spíše zahraniční a vládu nepotřebuje, kdežto klientelismus je spíše domácí a vládu k prosazení svých zájmů potřebuje bytostně. Hlavně byrokracie dokáže účinně zabránit jakékoliv změně, ale ani ostatní hráči nejsou bezzubí. Při polarizaci politické scény, kdy jsou preference rozděleny na dvě skoro stejně velké strany, si pak nikdo nedovolí proti tomuto konglomerátu vystoupit.
Je-li tomu tak, dost to vypovídá např. i o smyslu voleb - dojde sice k výměně politické reprezentace, ale k žádné zásadní změně kurzu dojít nemůže. Podobná situace byla v Rakousku v 90. letech (dělení moci mezi lidovce a socdem), což vedlo k nástupu Haidera.
Zajímavější otázkou je, co s tím, pokud to vůbec je možné. Především, současný systém je záměrně nastaven tak, aby ke změně došlo jen obtížně. Dalším pozorováním či domněnkou je, že velké části společnosti, dokonce možná i většině, tento stav vyhovuje. Bohužel, staletí po Bílé hoře a 40 let vlády jedné strany zanechaly svoji stopu a První republika trvala příliš krátce. Přesto existuje několik málo principů, jejichž prosazení a dodržování by snad časem mohlo vést ke zlepšení: 1) zmenšení příležitosti 2) co největší transparentnost a jasná odpovědnost a 3) možnost okamžité a účinné reakce.