Motoristé před volbami postavili svou kampaň na jednoduchém a účinném hesle: „Ukončit Fialu, pohlídat Babiše.“ Byla to dobrá politická zkratka. Říkala voličům, že Motoristé nechtějí být jen další stranou proti Fialově vládě, ale také pojistkou proti tomu, aby se Andrej Babiš po návratu k moci choval zcela bez omezení.

První část hesla se naplnila. Fialova vláda skončila. Druhá část však podle Borise Šťastného skončila také – jen jiným způsobem. Šťastný prohlásil, že slib hlídat Babiše je minulostí od okamžiku uzavření koaliční smlouvy a schválení programového prohlášení vlády. Motoristé už prý nemají hlídat Babiše, ale dodržování vládního programu.

To je mimořádně výmluvné přiznání. Nejde o drobnou formulační neobratnost. Před volbami Motoristé slibovali, že budou Babiše kontrolovat. Po volbách říkají, že tato kontrolní role skončila ve chvíli, kdy se sami stali součástí jeho vlády. Jinými slovy: hlídač se ve chvíli vstupu do vlády stal součástí systému, který měl původně kontrolovat.

Politika je samozřejmě založena na kompromisech. Žádná menší koaliční strana nemůže prosadit celý svůj program. To ale není podstata problému. Motoristé neslibovali pouze účast ve vládě. Slibovali zvláštní kontrolní roli vůči Andreji Babišovi. Tato role měla být jejich hlavní politickou přidanou hodnotou. A právě této role se nyní sami vzdávají.

Kontrolovat Babiše znamená zachovat si od něj politický odstup. Kontrolovat program vlády, který sami podepsali, znamená hlídat vlastní kompromis. To není totéž. Motoristé se snaží vydávat druhé za první, ale tím pouze zakrývají, že jejich původní slib přestal platit.

Zvláštní význam má to, že tuto změnu vysvětluje právě Boris Šťastný. Šťastný přitom není jen jedním z představitelů Motoristů, je skutečným strategickým mozkem strany. Veřejné dění tomu odpovídá: Macinka je formálním předsedou, Turek mediální tváří, ale koaliční logiku Motoristů dnes nejvýrazněji formuluje právě Šťastný. Právě jeho výroky nejpřesněji ukazují, kam se strana po vstupu do vlády posunula.

Výmluvná je i zvláštní vládní agenda sportu, prevence a zdraví, která vznikla právě pro Šťastného. Nejde o klasický silový resort ani o ministerstvo, na němž by Motoristé mohli prosadit zásadní změnu hospodářské politiky státu. Jde o zvláštní agendu při Úřadu vlády, vytvořenou pro konkrétní politickou potřebu. Andrej Babiš to při představování nové vlády nepřímo vystihl se sobě vlastním sarkasmem, když této agendě věnoval nápadně velkou pozornost a mluvil o ní tak, jako by měla patřit k hlavním prioritám nové vlády.

Tady se ukazuje skutečný poměr sil. Motoristé nezískali resorty, na nichž by mohli zásadně měnit směřování státu. Nezískali nástroje k tomu, aby zastavili růst veřejných výdajů, provedli pravicovou hospodářskou korekci nebo vtiskli vládě vlastní ekonomickou linii. Získali především agendy, v nichž se spravují peníze, rozdělují prostředky a vytvářejí personální vazby i politický vliv.

Pro vedení malé strany je to výhodné. Pro voliče, kteří čekali programový obrat, je to ovšem špatná zpráva.

Nejvážnější je rozpočtová otázka. Motoristé před volbami slibovali zkrocení veřejných financí a cestu k vyrovnanému rozpočtu. To nebyl okrajový bod programu. Pro stranu, která se zaštiťovala pravicí a odkazem Václava Klause, to měl být základní pilíř. Jenže vládní realita vypadá jinak. Pokračuje politika vysokých deficitů, veřejné výdaje rostou a Andrej Babiš nevylučuje další prohloubení schodku.

Právě zde Motoristé selhávají nejvíc. Všechno ostatní by jim člověk mohl do určité míry odpustit: personální neobratnost, ostrou rétoriku, nedostatek zkušeností, dokonce i některé koaliční ústupky. Ale pokud strana, která se tváří jako klausovská pravice, toleruje nebo dokonce podporuje politiku rostoucích veřejných výdajů, opouští vlastní jádro.

Odpor k Bruselu, Green Dealu nebo progresivismu sám o sobě nestačí. Pravicová politika se nepozná jen podle toho, proti čemu mluví. Pozná se podle toho, jak chápe stát, rozpočet, daně, regulace a veřejné výdaje. Pokud Motoristé doma kryjí výdajovou politiku ANO, jejich protibruselská rétorika se stává jen slovní kulisou.

Ještě problematičtější je, pokud Boris Šťastný hájí představu, že vyšší veřejné výdaje mohou nastartovat ekonomický růst. To není klausovská ekonomická tradice. To je argumentační svět jejích odpůrců. Václav Klaus nestavěl svou politiku na přesvědčení, že stát má ekonomiku rozhýbat větším utrácením. Stavěl ji na opačné intuici: že stát má ekonomice především méně překážet, méně přerozdělovat a méně nahrazovat aktivitu společnosti vlastními výdaji.

Tady už nejde o běžný koaliční kompromis. Tady jde o opuštění základní ekonomické orientace. Motoristé se před volbami zaštiťovali Klausem, ale ve vládě podporují hospodářskou logiku, která je s klausovskou tradicí v přímém rozporu.

To je zvlášť nepříjemné u politiků, kteří buď prošli ODS, nebo se dlouhodobě pohybovali v blízkosti Václava Klause. Právě od nich by člověk čekal citlivost na rozpočtovou odpovědnost, odpor k bobtnání státu a schopnost rozlišit pravicovou politiku od pouhého protibruselského marketingu. Místo toho slyšíme, že hlídání Babiše je passé a že hlavním úkolem Motoristů je nyní hlídat program vlády, který v podstatných bodech odporuje jejich vlastním předvolebním slibům.

Tím se dostáváme k hlubšímu problému Motoristů. Tato strana dnes stále méně působí jako skutečný politický organismus a stále více jako centralizovaný projekt úzkého vedení pod strategickým vlivem Borise Šťastného. Skutečná politická strana má programovou diskusi, členskou základnu, regionální struktury, samostatné poslance, vnitřní tlak na vedení a odborné zázemí. U Motoristů zatím vidíme hlavně několik tváří a podivné mlčení zbytku strany.

Pokud by Motoristé měli skutečnou členskou základnu a skutečný programový život, muselo by se opuštění slibu „pohlídat Babiše“ stát předmětem vnitřního sporu. Kde jsou samostatné postoje ostatních poslanců? Kde je tlak členské základny? Kde je vnitřní debata o tom, zda je slučitelné hlásit se ke Klausovi a zároveň krýt výdajovou politiku ANO? Místo toho se prostě oznámí, že původní slib skončil podpisem koaliční smlouvy.

Je příznačné, že Boris Šťastný neuvedl žádný konkrétní zásadní programový ústupek, kterého by Motoristé v koaličních jednáních dosáhli v oblasti svých hlavních slibů. Neřekl: zde jsme prosadili rozpočtovou brzdu, zde jsme zastavili konkrétní výdaj, zde jsme donutili ANO přijmout pravicový ekonomický závazek, zde jsme vynutili strukturální reformu. Místo toho pouze oznámil, že hlídání Babiše skončilo a nyní je třeba hlídat program vlády.

To je na politickou stranu s ambicí být pravicovým korektivem velmi slabé. Nestačí tvrdit, že bez Motoristů by programové prohlášení vlády vypadalo jinak. Rozhodující je, zda jsou jejich hlavní priority ve vládní politice skutečně viditelné.

Zatím mnohem přesvědčivěji působí druhá možnost. Motoristé měli šanci být samostatným pravicovým korektivem. Mohli podporovat vládu tam, kde by plnila jejich program, a odmítat ji tam, kde by se od něj vzdalovala. Mohli si zachovat odstup od Babiše, vlastní tvář a schopnost říkat, že nejsou odpovědní za všechno, co vláda dělá. Místo toho zvolili plnou účast ve vládě a nyní musejí nést náklady této volby.

Na tom by nebylo nic nepoctivého, kdyby to přiznali. Mohli říci: rozhodli jsme se pro vládní odpovědnost, část programu jsme prosadili, část jsme obětovali a kontrolní roli vůči Babišovi už hrát nemůžeme, protože jsme jeho koaliční partneři. To by bylo alespoň srozumitelné. Jenže tvrdit, že slib hlídat Babiše skončil podpisem koaliční smlouvy, a zároveň předstírat, že se vlastně nic podstatného nestalo, je politicky slabé.

Politika Motoristů se dnes bohužel příliš často zužuje na boj o místa pro úzký okruh osob z vedení strany. K tomu se přidávají spory Petra Macinky kolem toho, že jeho politický spojenec Filip Turek nedostal ministerské křeslo. Obrovská energie se spotřebovala na personální otázky, nikoli na vysvětlení, jak Motoristé prosadí vyrovnaný rozpočet, jak zastaví růst výdajů a jak konkrétně donutí ANO k pravicovější politice.

Václav Klaus, jehož autoritou se Motoristé zaštiťovali, sám v poslední době dával najevo značnou skepsi k tomu, kam se jejich politika posouvá. A není divu. Pokud se strana odvolává na Klause, ale její reálná politika směřuje k obhajobě vyšších veřejných výdajů, nejde o pokračování klausovské tradice. Jde o její použití jako volebního nátěru.

Nejhorší na tom je, že Motoristé nediskreditují pouze sami sebe. Diskreditují i politický prostor, který v české politice stále chybí: pravicovou, neprogresivní, ekonomicky odpovědnou a státně střízlivou alternativu. Taková alternativa by měla smysl. Jenže nemůže ji důvěryhodně reprezentovat strana, která se po vstupu do vlády vzdá svého hlavního kontrolního slibu a začne hájit přesný opak své ekonomické rétoriky.

Motoristé tak stojí před otázkou, kterou za ně nevyřeší kritika médií, stížnosti na progresivisty ani obrana Filipa Turka. Musejí vysvětlit, co z jejich původního programu zůstalo natolik podstatné, aby jejich účast ve vládě dávala smysl. Nestačí říkat, že bez nich by program vlády vypadal jinak. Musejí ukázat, kde vláda díky nim skutečně jedná jinak.

Zatím jejich vlastní vyjádření ukazují spíše opak. Slib pohlídat Babiše skončil, vyrovnaný rozpočet se vzdaluje, výdajová politika ANO pokračuje a vedení Motoristů řeší především místa, vliv a personální spory. Boris Šťastný, skutečný strategický mozek Motoristů, veřejně potvrzuje, že hlavním úkolem strany už není kontrolovat Babiše, ale hlídat program vlády, který jejich vlastní předvolební sliby v podstatných bodech popírá.

To není dospělá politická odpovědnost. To je dodatečné ospravedlňování ústupu. A pro stranu, která chtěla být pravicovou alternativou, je to mnohem vážnější problém než všechny mediální útoky na Turka nebo Macinku dohromady.