Povolební uspořádání z roku 2025 přineslo vedle hnutí ANO i dva odlišné přístupy k obsazování ministerských funkcí. SPD vsadila na kandidáty s předchozí řídicí zkušeností. Motoristé sobě naopak postavili do čela resortů osoby, jejichž hlavní kvalifikací je veřejná viditelnost, nikoli praxe v řízení komplexních organizací. Rozdíl dnes není ideologický, ale funkční – a je zřetelný.

Jména jako Macinka, Turek a Klempíř dominují mediálnímu prostoru. Tato dominace však není spojena se stabilním řízením ministerstev, ale s opakovanými kontroverzemi a vnitřní nestabilitou. Problém není samotná konfliktnost – ta k politice patří. Podstatné je, že se stává náhradou za výkon funkce. Aktivita navenek roste, schopnost řídit uvnitř klesá.

Tento vzorec má poměrně jasnou příčinu: nezkušenost. Řízení ministerstva není rozšířením politické komunikace. Je to samostatná disciplína, která vyžaduje schopnost prioritizace, stabilního rozhodování a práce s rozsáhlým aparátem. Pokud tyto schopnosti chybí, objevují se typické symptomy: časté změny směrů, zpožděná rozhodnutí, nekoherentní komunikace a postupná ztráta autority vůči vlastnímu úřadu. Aparát pak přirozeně přechází do režimu vyčkávání nebo si vytváří vlastní autonomii.

Specifickým případem je role Turka. Situace, kdy člověk bez formální odpovědnosti veřejně vystupuje jako faktický představitel resortu, zatímco skutečný ministr zůstává v pozadí, narušuje základní princip vlády: jednotu pravomoci a odpovědnosti. Vzniká „stínové řízení“, kde vliv není svázán s odpovědností. To komplikuje fungování úřadu i veřejnou kontrolu – není zřejmé, kdo skutečně rozhoduje.

K tomu se přidává další, často podceňovaná rovina: způsob komunikace. U řídicích pracovníků na jakékoli úrovni platí, že veřejné vystupování je součástí řízení. Komunikace má stabilizovat prostředí, snižovat konflikty a vytvářet předvídatelnost. V případě Turka, Macinky a Klempíře je však patrný opačný efekt. Jejich veřejné projevy konflikty generují, nikoli tlumí. Nejde o jednotlivé excesy, ale o opakující se vzorec, který je neslučitelný se základní rolí manažera ve veřejné instituci.

Tento problém nelze oddělit od jejich profesní minulosti. Pokud někdo nikdy neřídil ani menší organizaci, chybí mu elementární návyky: jak formulovat rozhodnutí, jak komunikovat navenek jménem instituce a jak jednat uvnitř aparátu bez destabilizace. Výsledkem je situace, kdy tito aktéři neumějí jednat ani jménem státu navenek, ani efektivně fungovat uvnitř státní struktury. Nejde o stylistický nedostatek, ale o strukturální slabinu.

V kontextu státní správy jde o zásadní problém. Stát není prostředí, kde se lze učit řízení metodou pokus–omyl bez nákladů. Každé selhání se promítá do fungování institucí, do důvěry veřejnosti a v krajním případě i do bezpečnosti. Pokud se do čela resortu dostane extrémně nezkušený člověk, systém to sice krátkodobě absorbuje díky aparátu, ale dlouhodobě dochází k erozi jeho funkčnosti.

Kontrast je patrný na přístupu SPD. Tam, kde jsou do funkcí nominováni lidé se zkušeností, je výkon stabilnější a předvídatelnější. Nejviditelnějším příkladem je ministr obrany Zůna. Resort obrany patří k nejnáročnějším: kombinuje vojenské řízení, civilní správu i mezinárodní závazky. Přesto zde nedochází k viditelnému chaosu.

Zůna naopak ukázal vlastnosti, které zkušený manažer přináší: schopnost držet směr, rozhodovat i v nejistotě a pracovat s aparátem bez ztráty autority. Nejde o mediální styl, ale o strukturu řízení. Jeho výkon je důležitý právě tím, že nepůsobí dramaticky – stabilita je v tomto kontextu výsledkem, nikoli absencí aktivity.

Z toho plyne obecnější závěr. Politika dlouhodobě podceňuje rozdíl mezi viditelností a schopností řídit. Veřejný prostor zvýhodňuje ty, kteří umějí mluvit a přitahovat pozornost. To ale není totéž jako schopnost řídit ministerstvo. Pokud je výběr ministrů řízen primárně tímto kritériem, výsledkem je systém, který působí aktivně, ale ztrácí efektivitu.

Současná vláda tak poskytuje poměrně čistý experiment. Na jedné straně nominace založené na zkušenosti, na druhé straně nominace založené na viditelnosti. Výsledek je zřetelný: chaos není náhodný, ale strukturální. Vzniká tam, kde chybí předchozí zkušenost s řízením. A naopak – tam, kde tato zkušenost existuje, stát funguje předvídatelněji i v náročných podmínkách.