Při sledování systému tvorby konečného rozhodnutí mocenských stupňů hierarchie ve vládním procesu určování krátkodobé taktiky i dlouhodobé strategie směřování naší zahraniční politiky stále více nabývám dojmu, že hlavním pilířem celého toho komplexního stroje, onen ústřední svorník, jehož funkce spočívá ve vyvažování všech proti sobě působících sil v průsečíku klenebních žeber, bez kterého by se celá struktura klenby zhroutila, strop by s obrovským rachotem k zemi spadl a bortící se zdi by celé okolí zasypaly těžkými kamennými kvádry a zároveň pokryly poetickým závojem zvolna usedajícího se prachu, je poslanec za SPD, advokát Jindřich Rajchl, přezdívaný pornoherec.

Marginální osobnost z podhoubí konspirační a proruské scény s reálnou podporou zhruba jednoho procenta obyvatel, kteří se technicky nazývají dezoláti, se pod pláštíkem Okamurovy SPD vyhoupla až takřka na samý vrchol exekutivního soukolí a dá se tedy celkem bez nadsázky podotknout, že absolutním vítězem voleb, vzhledem k nárůstu mocenského významu, je právě výše zmíněný politik v rouše advokáta, jenž se navíc z nějakého důvodu takřka přes noc stal hotovým miláčkem mainstreamových médií, jakým byla ještě nedávno komunistka Kateřina Konečná.

A jak to vlastně všechno funguje? V momentě, kdy se objeví nějaká významná nebo kontroverzní zahraniční událost, Jindřich Rajchl ji na sociální síti okoření nějakým šťavnatě radikálním vyjádřením, často si ho ještě navíc pozvou někde do televize, aby se jeho postoj zpřístupnil občanům v masovém měřítku. Vzhledem k tomu, že si šéf SPD a toho času předseda Sněmovny Tomio Okamura tak trochu nasadil veš do kožichu, musí v rámci hry o trůny a v tom, aby si udržel své mocenské postavení ve straně, Rajchlovu pozici minimálně srovnat, nebo se ji pokusit přetrumfnout nějakou mnohem vyšší kartou, a tedy ještě razantnějším postojem, jenž pak jako předseda koaliční strany nejraději předem skrze masová média vnutí vládě k jednání.

Vláda pak zasedne a o předmětu této pomyslné dražby jedná, přičemž nelze zapomenout na ošemetnou skutečnost, že trestně stíhaný premiér Andrej Babiš si nepřeje ztratit poslaneckou imunitu a být tím poslanci ve Sněmovně vydán k soudnímu řízení o jeho dlouhotrvající trestní kauze, čímž je zhruba vysloveno vše podstatné k tomu, aby každý pochopil, na jakém rozhodnutí se vláda nakonec usnese. Naprosto shodný proces jsme takřka přes kopírák viděli od chvíle, kdy Babišova šestikolka získala od poslanců ve Sněmovně důvěru, a bude to tak ve stejném stylu patrně pokračovat až do momentu, kdy poslanci ve Sněmovně rozhodnou o nevydání premiéra ke trestnímu stíhání, čímž celý konglomerát Okamura s Rajchlem dohromady již nebude mít žádnou nepřemožitelnou palici na to, aby Andrej Babiš musel poslušně sklapnout podpatky a jen tak uctivě šoupat nohama pod stolem, jak to nuceně dělá doposud.

Při této příležitosti bych rád znal oficiální postoj vlády k pozvání naší země do toho mírového klubu Donalda Trumpa, do něhož zatím, vzhledem k té Doníkově eskapádě s anexí Grónska a celní válkou s Evropou, z čehož nakonec naštěstí vycouval díky tvrdému postoji lídrů EU a kanadského premiéra, odmítli vstoupit všichni významní evropští i světoví hráči, a který momentálně sdružuje jen okresní přebor typu Maďarska a Kosova (o Izraeli se nebavím, ten nemá jinou možnost než členství přijmout), oficiální postoj, jenž je momentálně velmi mlhavý a obezřetně vyčkávací, což by mě vlastně u premiéra bez vlastního názoru nemělo nikterak překvapit.

Ostatně i s definitivním názorem na suverenitu grónského území se vyjádřil až poté, kdy již nemusel pobíhat s glóbem za patnáct tisíc a bylo již díky Macronovi, Meloni, kanadskému premiérovi a dalším evropským politikům dobojováno. A tak se tedy ptám nedočkavě: „Kde je ten Rajchl, kde se sakra fláká?“

https://marakweb.wordpress.com/