Aféra kolem výběru nového náčelníka Generálního štábu se dá na první pohled popsat jednoduše. Ministr obrany Jaromír Zůna měl své kandidáty, předseda vlády Andrej Babiš nakonec prosadil generálporučíka Miroslava Hlaváče a vláda jej navrhla prezidentovi. Formálně se tedy nic mimořádného nestalo. Náčelníka Generálního štábu nenavrhuje ministr obrany osobně, ale vláda. Prezident jej potom jmenuje po projednání ve sněmovním výboru pro obranu. Z úzkého právního hlediska tedy vláda rozhodla v rámci své pravomoci.

Jenže tím se politický problém nevyčerpává. V politice nestačí odpovědět na otázku, kdo má právo rozhodnout. Stejně důležitá je otázka, proč rozhodl právě takto. A v této věci je odpověď Andreje Babiše zatím překvapivě slabá.

Na konci dubna premiér veřejně říkal, že mezi kandidáty na nového náčelníka Generálního štábu nemá favorita a že výběr nechá hlavně na ministrovi obrany Jaromíru Zůnovi. To nebyla bezvýznamná věta. Předseda vlády tím vytvořil politické očekávání, že ministr obrany bude mít v této věci podstatný, možná rozhodující vliv. U tak citlivé funkce by to ostatně bylo logické. Ministr obrany odpovídá za resort, za vztah mezi politickým a vojenským vedením armády a za dlouhodobou obrannou politiku státu.

Poté se ale stalo něco jiného. Vláda navrhla Miroslava Hlaváče, dosavadního prvního zástupce náčelníka Generálního štábu Karla Řehky. Jaromír Zůna podle zveřejněných informací hlasoval proti. Podle médií Hlaváč nebyl ani mezi původní čtveřicí kandidátů, kterou Zůna předjednával s prezidentem Petrem Pavlem. To samo o sobě ještě neznamená, že Hlaváč je špatnou volbou. Byl prvním zástupcem náčelníka Generálního štábu, armádu dobře zná a argument kontinuitou není nesmyslný. Problém je jinde: premiér veřejně naznačil jeden postup, potom zvolil jiný a dosud přesvědčivě nevysvětlil, proč k této změně došlo.

Když Andrej Babiš své rozhodnutí vysvětloval, odkázal hlavně na kariérní řád a na postavení Hlaváče v armádní hierarchii. Jinými slovy: ukázal na organigram. Jenže organigram není politický argument. Ukazuje, kdo je kde zařazen. Neříká, proč má být právě tento člověk v dané chvíli vybrán do nejvyšší vojenské funkce v zemi. Pokud by obsazení funkce náčelníka Generálního štábu bylo jen automatickým povýšením prvního zástupce, nemusela by o věci politicky rozhodovat vláda. Stačil by personální mechanismus.

Kariérní kontinuita může být dobrým důvodem, ale musí být vysvětlena jako důvod, nikoli jen naznačena jako pořadí v tabulce. Premiér mohl říci, že v současné bezpečnostní situaci považuje za nejdůležitější zachovat kontinuitu velení. Mohl říci, že Hlaváč nejlépe zaručuje pokračování modernizačních projektů armády. Mohl říci, že po období napětí mezi politickým a vojenským vedením je třeba zvolit člověka, který zná dosavadní práci Generálního štábu a současně je přijatelný pro prezidenta i armádu. To všechno by byly věcné důvody. S nimi by bylo možné souhlasit nebo polemizovat. Pouhý odkaz na kariérní řád je však málo.

Ještě podivnější je politické rozložení následné obhajoby. Rozhodnutí neobhajuje především hnutí ANO jako premiérova vlastní politická síla. Naopak jej veřejně vysvětlují či hájí hlavně představitelé koaličních partnerů, tedy SPD a Motoristů. To působí neobvykle. SPD má ministra obrany, který podle dostupných informací s návrhem nesouhlasil a hlasoval proti. Motoristé zase nemají zjevný důvod, proč by měli být hlavními obhájci personálního rozhodnutí, které politicky nese především předseda vlády. Pokud se přitom ANO drží zpátky, vzniká zvláštní dojem: rozhodnutí učinil Babiš, ale jeho politické vysvětlování nechává převážně na jiných.

To není pro předsedu vlády dobrý obraz. Silný premiér rozhodne a své rozhodnutí si obhájí. Slabší obraz vzniká tehdy, když premiér nejprve veřejně vytvoří očekávání, že nechá věc hlavně na ministrovi, potom ministra přehlasuje a nakonec se jeho krok vysvětluje hlavně tím, že na to měl právo. To je pravda, ale je to málo. Právo rozhodnout není totéž co schopnost rozhodnutí politicky zdůvodnit.

Právě proto z celé věci nemusí nejslaběji vycházet Jaromír Zůna. Ten může říci: měl jsem jiný názor, předložil jsem své kandidáty, nesouhlasil jsem s výsledkem a hlasoval jsem proti. Může být kritizován za to, že svůj názor neprosadil. Může působit jako ministr, kterého premiér přehlasoval. Jeho pozice je ale alespoň srozumitelná. Politicky nepříjemná, nikoli nutně nečitelná.

Andrej Babiš je v obtížnější situaci. Ne proto, že rozhodl. Rozhodnout mohl. Problém je, že jeho postup nevypadá konzistentně. Nejprve říkal, že favorita nemá a že výběr nechá hlavně na Zůnovi. Poté prosadil kandidáta, kterého Zůna nepodpořil. A když měl vysvětlit proč, nabídl argument, který se podobá spíše administrativnímu odůvodnění než politickému vysvětlení. Tím si vytvořil problém, který vůbec nemusel vzniknout.

V pozadí tak zůstává několik nepříjemných možností. Buď Babiš od počátku věděl, koho chce, a veřejná věta o tom, že favorita nemá, byla jen taktickou formulací. Nebo favorita skutečně neměl, ale během jednání změnil názor na základě informací, které veřejnost nezná. Anebo do rozhodnutí vstoupily koaliční, osobní či zákulisní důvody, které nejsou veřejně pojmenovány. Bez důkazů nelze tvrdit, která možnost je pravdivá. Právě proto měl premiér nabídnout jasnější vysvětlení. Když ho nenabídne, nechává prostor pro dohady.

U běžného místa ve státní správě by to možná nebylo tak důležité. U náčelníka Generálního štábu je to jiné. Jde o nejvyššího profesionálního vojáka země. Funkce má zásadní význam pro velení armády, vztah k NATO, modernizaci ozbrojených sil i důvěru mezi politickým a vojenským vedením. V době války na Ukrajině a zvýšeného tlaku na obrannou připravenost státu nelze takovou volbu odbýt větou, že vybraný kandidát byl v hierarchii přirozeně na řadě.

Formální stránka věci tedy není hlavní problém. Hlavní problém je politická srozumitelnost. Jestliže premiér nejprve veřejně slíbí, nebo alespoň silně naznačí, že výběr ponechá hlavně ministrovi obrany, a poté rozhodne proti němu, měl by veřejnosti říci proč. Ne obecně. Konkrétně. Co se změnilo? Jaká kritéria převážila? Proč nebyl přijat návrh ministra obrany? Proč je Hlaváč lepší volbou než kandidáti, které Zůna předložil? A proč rozhodnutí nevysvětluje především premiérovo vlastní hnutí?

Právě poslední otázka je politicky citlivá. Pokud se ANO k věci vyjadřuje zdrženlivě a rozhodnutí hájí spíše SPD a Motoristé, nevypadá to jako pevná premiérská autorita. Vypadá to jako snaha koaličních partnerů zabránit tomu, aby se z jedné personální otázky stal širší spor o fungování vlády. Jenže tím se problém neřeší. Pouze se oddaluje.

Celá aféra proto není především příběhem o slabém ministrovi obrany. Je spíše příběhem o předsedovi vlády, který si zbytečně otevřel nepříjemnou otázku. Babiš mohl od začátku říci, že rozhodnutí bude politické a že konečnou odpovědnost ponese vláda. Mohl říci, že Zůnovy návrhy bere vážně, ale neznamená to, že je automaticky přijme. Mohl si nechat prostor. Místo toho veřejně vytvořil dojem, že výběr ponechá hlavně ministrovi. Tím si sám nastavil měřítko, podle něhož je nynější výsledek těžší vysvětlit.

Premiér tedy možná vyhrál hlasování ve vládě, ale nevyhrál politické vysvětlení. A to je rozdíl. Hlasování ukazuje moc. Vysvětlení ukazuje autoritu. V této věci zatím Andrej Babiš ukázal hlavně první.

Bude-li chtít debatu uzavřít, nebude stačit opakovat, že vláda měla právo Hlaváče navrhnout. To nikdo vážně nezpochybňuje. Bude muset vysvětlit, proč se odchýlil od postupu, který sám veřejně naznačil, proč nepřijal stanovisko ministra obrany a proč považuje Hlaváče za nejlepší volbu pro armádu právě teď. Dokud to neudělá, zůstane po jmenování nového náčelníka Generálního štábu nepříjemná pachuť: rozhodnutí sice prošlo, ale jeho skutečná logika nebyla veřejnosti sdělena.