Mnoho let, prakticky po pádu totality, ale zvláště pak po odchodu Mečiara nás kdekdo v mediích přesvědčoval, že Slováci jsou jako stát „politicky a morálně daleko před námi.“ To bylo řečí, jak je slovenský národ progresivní, když za vlády Fica za jásotu všech eurohujerů a u nás pravdoláskařů, zelených atd. přijalo Slovensko euro. To bylo slávy.

Nedávno jsem četl na margo tohoto výročí dokonce (tuším že od Palaty) článek, jak díky tomu Slovensko téměř dohnalo v ekonomice ČR. Ovšem po oslavných tirádách byl nucen autor přiznat, že ne všichni Slováci jsou ale eurem nadšení. „Mezi nevýhodami jmenují Slováci především zdražení zboží a služeb a povinnost platit dluhy jiných států jako v případě Řecka,“ uvádí bratislavský ekonom Peter Bukov. Překvapivě má podle nejnovějšího průzkumu návrat ke slovenské koruně nejvíce příznivců ve věkové kategorii 18-28 roků. Naopak Slováci nad šedesát let jsou prý rádi, že mají místo koruny euro.

Ale zpět k době po mečiarismu. Oproti „odporným vládám“ (Klaus, M. Zeman, Topolánek) v ČR, byla stavěna slovenská vláda Dzurindy a hlavně „pokroková vláda paní Radovičové“. Z počátku také pochvaly na Fica. Potom ovšem po roce 2006 přišel na Slovensku nevyhnutelný zlom. Rozpad tradičních politických stran, probíhající v Evropě, se silně projevil i na Slovensku.

Slovensko nemělo nikdy skutečně masovou levicovou stranu, jak u nás byly předválečná KSČ a ČSSD. Prostě proto, že za první republiky byl na Slovensku proletariát vytvořen z bývalého zemědělského obyvatelstva. Zatímco u nás a na Západě tento proces k levici proběhl v druhé polovině 19 století a stal se masovou silou (viz Beneš byl národní socialista!!!). Slovenský proletariát na začátku 20 století směřoval spíše k nacionalismu podle italského vzoru Mussoliniho fašismu.

Ale Slovensko také nemělo žádnou silnou „buržoazní „stranu“. Hlinkova slovenská lidová strana byla formálně z počátku demokratická, ale brzo se stala stranou národně nacionalistickou/ nacistickou. Demokratická strana vzniklá v roce 1944 za Slovenského povstání se po roce 1948 stala jen filiálkou KSČ, tak jako u nás strany Národní fronty.

Taková historie má prostě svoje důsledky. Slovensko, od svého vzniku (dle historika Havlíka skončila Velkomoravská říše v roce 1055) až po existence jako součásti ČSR, nemělo po tisíc let „politický národ“. V českých zemích pak stačilo, abychom neměli „politický národ“ mezi roky 1648 a začátku 19 století, a i tak trpíme jako národ nedostatkem trvale žité politické zkušenosti.

V době rozpadu tradičních politický stran, po nástupu v USA západní tzv. liberální demokracie“, bylo Slovensko pod silným tlakem Evropské unie a americké „pokrokové levice“ ( Sörös). Do té doby přežíval zpočátku na Slovensku stesk značné části obyvatel po „Slovenskom štátě“ ( viz pokus o lynč Václava Havla ( viz Respekt https://www.respekt.cz/tydenik/1991/12/bratislava-14-brezna ) .Ten postupně v zásadě vyšuměl, dnes starší generace spíše se slzou v oku vzpomíná na dobu, kdy v Praze seděl na Hradě G. Husák.

Mladí Slováci a část inteligence postupně naskočila na ideu „pokrokářů“. Ukazuje to průběh voleb presidenta A. Kisky . Proti Ficovi, levicovému postkomunistovi, se postavil a vyhrál miliardář. Ten vydělal peníze na půjčování peněz chudým, což je aby vždy nejlepší byznys. Z USA, kde nějakou dobu pobýval, si přinesl znalost mediálních fíglů a podporu amerických pokrokářů a mediálních marketérů. Andrej Kiska, člověk bez politické zkušenosti, president papouškující to, co mu mediální kouzelníci naservírovali. Jak se brzo ukázalo, byl politicky naprosto prázdná nádoba, která nevěděla, o co vůbec v politice a řízení státu jde. Zlé jazyky tvrdí, že se chtěl schovat před policejním vyšetřováním jeho ekonomické trestné činnosti.

Někdy v té době česká republika utekla „hrobníkovi z lopaty“ v presidentských volbách tím, že většina obyvatel prokoukla falešnost a politickou prázdnost knížete Schwarzenberga, který by poslal E. Beneše a tím celý český národ před Mezinárodní trestní soud, jak navrhovali po roce 1990 v parlamentu EU němečtí, a hlavně sudetoněmečtí poslanci.

Podruhé jsme o chlup utekli možnému presidentování mediálního výtvoru „pokrokářů“ a zahraničních sil zvaného J. Drahoš. Ale bylo to o fous. Dnes i ti co skutečně, ale skutečně nemají rádi Miloše Zemana, uznávají ,že Drahoš by byl malér, jen hlásná trouba cizích názorů.

I nadále se však v zůstatkových státech bývalé federace děly podobné, i když zdánlivě jiné věci. My v ČR jsme mezitím (2013) přežili pokus a státní převrat organizovaný navenek Ištvánem a Šlachtou. A k moci se po prvním rozvalu klasických politických stran dostal Babiš.

Přes téměř hysterickou mnohaletou protibabišovskou kampaň však jeho vláda zachovala doposud všechny demokratické principy a nedošlo k rozvinutí politických procesů, jak plánovali Ištván a Šlachta. K nimž začalo docházet už za předchozích vlád ČR a které většinou nakonec zarazily soudy. Také zkrotil pokus státních zástupců vedených Bradáčovou prosadit zákon, který by stavěl prokurátory a vybrané policejní útvary nad presidenta a Parlament. To v podstatě zachránilo - jistě že nedokonalou, ale přeci jen demokracii - v Č eské republice.

Na Slovensku mediální propaganda a politické tažení proti Ficovi, jejíž hybatelé se asi poučili z nesplněných plánů na státní převraty v ČR, Polsku a jen částečně na Ukrajině, připravila v roce 2018 půdu pro „převrat zorganizovaný zdola“. Využita k tomu byla vražda bezvýznamného novináře Kuciaka a jeho přítelkyně.

Slováci na to skočili celkem nadšeně. Najednou se organizovaly statisícové demonstrace, nad kterými vlály předem natištěné transparenty. Pokus organizované skupiny grázlů vylomit vrata k předsednictvu vlády , v přímém přenosu televizních stanic však nevyšel. Demonstrující dav se nepřidal.

Kdo se přidal k státnímu převratu byla nová presidentka Čaputová, Slovenska, původně bezvýznamná ekologická aktivistka. Její moc a síla rychle vyrostla v okamžiku, kdy na její účet „ekologické aktivistky“ přišly statisíce dolarů z USA. Mediální tažení bylo dovršeno zvolením Čaputové , opět politicky i intelektuálně prázdné nádoby, která nemá ani tuchu, jak se řídí stát. Že však vyhoví „spravedlivě rozhořčenému lidu“ bylo jasné. Fico padl.

Postupně se rozjely bujné konspirační teorie o spojení minulých slovenských vlád s italskou mafií. O tom, že Slovensku vládnou tajemné zločinné síly, které je třeba zlikvidovat. To vedlo až k volebnímu vítězství naprostého egomaniaka a politického analfabeta a stranického cestovatele (nejprve SaS, pak OLaNO) Igora Matoviče. Za jeho krátké vlády se prokurátoři a policie trhla ze řetězu a realizovala to, o co se u nás pokoušeli Ištván a Šlachta.

Za nezájmu Evropy byl pravděpodobně bestiálně ve vězení zavražděn bývalý slovenský policejní prezident Milan Lučanský. Slovenská policie během řady svých akcí zatýkala a dodávala do vězení dosavadní prokurátory, policisty, soudce či podnikatele. A to převážně funkcionáře a špičky z dob minulých vlád. Obvinila například speciálního prokurátora Dušana Kováčika z korupce a založení zločinecké skupiny, zatkla dva policejní prezidenty, šéfa národní protikorupční agentury nebo velitele protikorupční policie. Policisté zatkli ředitele kontrarozvědky Tibora Gašpara a další tři někdejší ředitele elitních policejních složek. Jako podle kopíráku, když při útoku na předsednictvo vlády ČR Ištván nechal zatknout ozbrojeným komandem i vedoucí činitele vojenských tajných služeb. Na Slovensku navíc jednoho z nejvlivnějších podnikatelů v zemi Jaroslava Haščáka, spolumajitele fy Penta Investments (zajišťuje cca 40 000 pracovních míst. V roce 2015 dosáhla Penta konsolidovaného čistého zisku ve výši 200 milionů EUR a zvýšila celková aktiva portfolia na 7 miliard EUR). Ten čelí obviněním z korupce a legalizace příjmů z trestné činnosti.

Lze konstatovat, že rozpad politické scény na Slovensku vložil moc do rukou politických šílenců a rozpoutal likvidaci špiček policie a soudů. V takovém státě se pak může stát téměř všechno. Slováci mají štěstí, ale i smůlu, že je Slovensko členem Evropské Unie. Bez pokrokářů za Západu a USA by se nikdy Matovič nestal předsedou vlády a Čaputová presidentkou. Na druhou stranu se bude EU starat o to, aby to celé proběhlo (až na pár desítek „odepsaných“ ) v rukavičkách.

Rozpad klasických stran čeká po podzimních volbách i nás. Podívám-li se na piráty, jde na mne hrůza. Ostatně, jejich duševní vůdce a ideologickou základnu popsal nedávno jeden známý publicista, když popisoval nové obyvatele a „ideové“ vládce Letné. Podle něj jde o lumpenburžoazii a degenerované rádoby umělce bez talentu. A já bych doplnil sociálně degradovaný prekariát s bezcennými diplomy.

Slovensko se hroutí. Matovič se ukazuje jako magor. Piráti u nás, vedeni v Praze Hřibem, ukazují svoji neschopnost, nekompetentnost. A takový senátor L.Wageknecht mnohým připomíná svojí neustálou udavačskou aktivitou a podlézáním Bruselu patru zločinců v doby kolem roku 1948, skládající se z ideologa Václava Kopeckého a nelítostného šéfa SNB a StB V. Noska, kteří plnili šílené a zločinné pokyny Moskvy.

Jistě dnešní Brusel není tehdejší Moskva. Ale když vidím, jak se nová totalita formuje v USA a teče přes oceán k nám, do Evropy, je jasné, že zvolení Matoviče a možné zvolení I. Bartoše je stejný čin stejných sil. Společenských i ideologicko-finančních.

Jako se rozpadá Slovensko, jako Hřib ničí Prahu, tak Bartoš a jeho parta jsou schopni zničit Českou republiku.

Co čeká nás?

Václav Vlk st