Český stát občas připomíná člověka, který jednou rukou rozdává letáky s doporučením, jak se vyhnout nebezpečí, zatímco druhou rukou nabízí na toto nebezpečí slevu. Tak působí aktuální kauza týkající se automobilů Volvo a Ministerstva obrany ČR.

Ministerstvo prý nabízí vojákům a zaměstnancům resortu slevy na vozy Volvo, ale současně omezuje vjezd některých těchto vozidel do vojenských objektů. Důvodem mají být bezpečnostní obavy spojené s konektivitou moderních automobilů, přenosem dat a jejich možným rizikovým využitím.

Právník po zjištění, že Volvo již není švédskou automobilovou společností, ale od roku 2010 ho vlastní čínská skupina Zhejiang Geely, zbystří nejen proto, že by čínské vlastnictví automaticky znamenalo bezpečnostní hrozbu, ale především proto, že český stát vysílá dvě v podstatě neslučitelné zprávy.

První zní, že některé automobily Volvo jsou z bezpečnostního hlediska natolik problematické, že se s nimi nemá vjíždět do daných vojenských prostor. Druhá pak, že voják a zaměstnanec resortu mají zajímavou slevu na automobil Volvo. To je zvláštní státní marketing, například jako kupte si tento výrobek, ale pro jistotu ho nevozte tam, kde pracujete.

Je však třeba dodat, že ministerstvo „slevovou akci“ neiniciovalo. Nabídla ji zmíněná čínská společnost a resort ji pouze zveřejňuje jako zaměstnanecký benefit. Jenže právě zde začíná problém veřejné správy.

Postup bez vzájemné koordinace

Pokud ministerstvo obrany podává svým zaměstnancům a vojákům nabídku slevy na vozy Volvo jako benefit, mělo by současně zohlednit vlastní bezpečnostní pravidla. Minimálně proto, aby nenastala situace, kdy jeden odbor resortu občanovi doporučuje něco, před čím ho jiný odbor téhož resortu varuje, což může mít praktické důsledky.

Voják nebo příslušník aktivních záloh může mít automobil, který mu stát doporučil ke koupi za zvýhodněných podmínek, ale při cestě například na vojenské cvičení s ním narazí na bezpečnostní omezení pro vjezd do objektu, jež samo o sobě není nesmyslné.

Dnešní moderní automobily totiž už dávno nejsou jen „přibližovadla“ z bodu A do bodu B, ale jejich součástí jsou řídicí jednotky, kamery, mikrofony, komunikační moduly, GPS a další technologie. V případě citlivých vojenských objektů je proto legitimní uvažovat o kybernetických a informačních rizicích, byť jen kvůli prevenci.

Je-li automobil Volvo z bezpečnostního hlediska natolik problematický, že se s ním nesmí do vojenského areálu, je namístě otázka: Proč ho resort obrany současně nabízí svým lidem jako zaměstnanecký benefit? Největším problémem není Volvo, a už vůbec ne skutečnost, že ho vlastní čínská skupina Zhejiang Geely, ale to, že části státu postupují bez vzájemné koordinace. Případ automobilů Volvo a Ministerstva obrany ČR je proto spíše symbolem zmatku v české veřejné správě.

Autor je VŠ pedagog, právník a bloger (Legendární Med(ium)věd). Psáno pro Lidové noviny.