V posledních dnech se opět ukázalo, jak zvláštně část českých intelektuálních elit chápe demokracii. Jakmile totiž Poslanecká sněmovna přijala usnesení odsuzující sjezd sudetských Němců v Brně, spustila se známá vlna pohrdavých reakcí. Na sociálních sítích i v některých médiích začali komentátoři mluvit o „malosti“, „komplexech“ či „provincialismu“. Například v tomto duchu hovořil minulý pátek levicový liberální komentátor Petr Honzejk (Hospodářské noviny) na ČT24.

Jinými slovy: (vládní) poslanci prý opět selhali, protože nehlasovali podle představ těch, kteří sami sebe považují za morální a intelektuální arbitry veřejného prostoru. Jenže tady je potřeba připomenout jednu základní věc. Poslanci nejsou jmenováni redakcemi velkých médií ani akademickými senáty. Poslance volí občané.

A pokud zákonodárci nějaké stanovisko přijmou, je to legitimní projev zastupitelské demokracie, nikoliv důvod k opovržlivému kroucení očima. Kdo dnes plive na poslance za jejich hlasování, ve skutečnosti plive i na miliony lidí, kteří těmto politikům dali mandát.

Kvalifikace mít vlastní názor

To je totiž dlouhodobý problém části české veřejné debaty. Demokracie je uznávána pouze tehdy, když přináší „správné“ výsledky. Když voliči rozhodnou jinak, než si přeje pražská nebo brněnská kavárna, okamžitě se začíná mluvit o populismu, zaostalosti či manipulaci veřejnosti. Jakoby obyčejný občan nebyl dostatečně kvalifikovaný mít vlastní názor na otázky národní identity, historické paměti nebo státní suverenity.

Přitom citlivost tématu sudetských Němců není žádný výmysl extremistů, jak někdy zaznívá.

Historická zkušenost českých zemí je komplikovaná a bolestná. Nelze jednoduše předstírat, že minulost neexistuje. Sudetoněmecké organizace byly po desetiletí spojeny s požadavky na majetkové nároky, zpochybňováním Benešových dekretů či snahami o reinterpretaci některých historických událostí. Není proto nijak překvapivé, že část české společnosti podobné sjezdy nevnímá jako neutrální folklórní setkání.

Ať už si o postoji Sněmovny myslíme cokoliv, je nutné respektovat, že šlo o demokratické rozhodnutí volených zástupců. Demokracie totiž není systém, kde mají hlas pouze „osvícení“. Ergo kladívko, demokracie znamená, že rozhoduje většina při zachování práv menšin — nikoliv diktát mediálních autorit, které se pasují do role jediných strážců evropských hodnot.

Zajímavé navíc je, že ti samí lidé, kteří neustále volají po občanské participaci, často ztrácejí nervy ve chvíli, kdy občané nebo jejich reprezentanti projeví názor, jenž neodpovídá progresivnímu mainstreamu. Pokud jsou si tedy zastánci sudetoněmeckého sjezdu tak jisti podporou veřejnosti, existuje jednoduché řešení: referendum.

Nechť občané sami řeknou, zda si podobné akce na našem území přejí.

Limity demokracie

To by byl skutečný test demokratické důvěry v občana. Jenže právě tam bývá odvaha některých elit překvapivě malá. Demokracie je pro ně totiž často krásná jen do chvíle, než lidé rozhodnou „špatně“. Skutečnost, že nemáme, jako jediní v EU (!), zákon o celostátním referendu, nyní raději pomíjím. To je ostuda na entou, to je skutečné „demokratické dno“ (abych napodobil slovník kněze Tomáše Halíka).

Sečteno – naše země, naše pravidla. A také naše historická zkušenost, kterou nikdo nemá právo české a moravské společnosti přikazovat zapomenout.

Autor je VŠ pedagog, právník a bloger (Legendární Med(ium)věd). Psáno pro Lidové noviny.