Ponechme obecná konstatování o tom, že války jsou špatné, protože přinášejí oběti. Chtěl bych si povšimnout skutečnosti, že obě světové velmoci, Rusko a USA, se současně zapletly do válek, které mnohou vyhrát, což by nebylo tak důležité jako to, že současně nemohou války prohrát. Nemohou být poraženy. Jsem přesvědčen, že v případě Iránu i Ukrajiny Trump a Putin si dnes svorně opakují proslulou větu z onoho francouzského filmu: kdybych to byl býval věděl…

Náš bývalý ministr zahraničí Cyril Svoboda, nyní skvěle komentující události ve světě, v jedné z televizních diskusí na otázku co by nyní ohledně situace v Iránu poradil Trumpovi, odpověděl: „Aby konstatoval, že prohrál.“ Cíl zbavit svět iránského jaderného nebezpečí nesplnil a nesplní, Írán byl devastován, ale bude dále obohacovat svůj uran jak činil dosud. Bude dál tvrdit, že atomovou bombu nevyrábí, jak činí již skoro 20 let. Čemuž uvěří málokdo a ze sunnitských sousedů Iránu a Izraele vůbec nikdo. Tohoto cíle nesporně musí být jednou dosaženo, jale tentokráte se to USA spíše nepovedlo.

Prezident USA ovšem rady Cyrila Svobody vyhovět nemůže, protože USA, jak již bylo řečeno, válku nemohou prohrát. Budou i nadále organizovat nejrůznější jednání a setkání, opakovaně tvrdit, že cíle bylo dosaženo, ale třeba podle situace v Hormuzském průlivu celý svět uvidí, že tomu tak není. Tímto průlivem mohl dříve kdokoliv bez problémů proplouvat a sytit západní svět ropou. Dnes tomu tak není. Irán po konfliktu s USA zjistil, že vlastně může průliv kontrolovat a nikdo mu v tom vojensky nemůže bránit. Vítězný mír, pravděpodobně spíše „afghánského“ typu, zatím nevidět.

Rusko dnes z řady důvodů nemůže, a jsem přesvědčen, že dnes už ani nechce, dobýt Ukrajinu, obsadit Kyjev nebo něco podobného. Rusko tedy nemůže vyhrát, ale ani nemůže být poraženo. Ze stejného důvodu je zřejmé, že sotva kdy v blízké budoucnosti nikomu nevrátí Krym nebo obsazená území Ukrajiny.

Denacifikaci Ukrajiny jako jeden z vyhlášených válečných cílů také splněn nebude. Již také proto, že nevíme, co to by vlastně mělo znamenat. Jsem už alergický na zneužívání termínů spojených s nacismem, ovšem v případě Ukrajiny nejde o žádný historismus. Ukrajincům jde především o vzpomínky na mnohaleté období usilování o samostatný stát, na rozdíl třeba od Čechů, usilování téměř vždy ozbrojené . A samozřejmě o boj proti Rusům, a především proti Sovětskému svazu. Ovšem spojení s nacistickým Německem při jeho útoku na Sovětský svaz bylo osudovou chybou, z jejímiž důsledky se Ukrajinci potýkají dodnes. Je zajímavé, že spolupráce s německými okupanty se vytýká jen Ukrajině, přesto, že památka „lesních bratrů“, tedy těch, kteří se přidali k německým okupantům a po jejich porážce bojovali proti Sovětskému svazu aktivně až do 50 let, je hrdě připomínána v Estonsku , Lotyšsku i v Litvě.

Problém se stane aktuální, když se do něj musí vložit Polsko. Vzpomínky na vraždění Poláků (a Židů) Ukrajinci a Volyni, ale i jinde, nebylo ničím, co by v podvědomí národů neexistovalo. Ale pokud Zelenský , nepochopitelně a neprozíravě, pojmenuje svoji vojenskou jednotku po „banderovcích“, kteří se prokazatelně podíleli na válečných zločinech, jen oživí a zaktualizuje tuto historickou paměť Poláků.

Dnes samozřejmě v boji pomáháme Ukrajině. Ale o podobě tohoto státu bychom neměli mít zatím žádné iluze. Přeměna tohoto státu ve stát demokratický bude náročný proces. Z existence ozbrojených bojovníků ukrajinské armády po ukončené válce ve státě bez jakékoliv, natož pak demokratické kontroly, by totiž nikdo v Evropě neměl radost. A z těchto válek velmocí nemá snad radost nikdo ani dnes.