Známý politický komentátor A. Mitrofanov nedávno v jednom ze svých velmi častých, a nikoliv nestranných komentářů na Novinkách.cz popisoval diskuse se svými bývalými spolužáky z Ruska. Prý nic o politice jen o obyčejných věcech. Ale jednou přece jenom však došlo k jakési změně. Mitrofanov píše: „Abych to zestručnil. Dostal jsem otázku, čemu dám přednost v situaci, kdy budu muset učinit volbu. Na jedné misce vah bude „rodina, děti, domov, přátelé, knihy, krásná příroda, čistý vzduch, oblíbená práce a koníčky“, a na druhé misce bude svoboda. Moje odpověď byla: svoboda, protože ovlivňuje, nebo dokonce určuje všechno vyjmenované. Jejich odpověď byla: svoboda nikdy, protože „život je víc než svoboda“.

Zaujalo mě to. Především to, že levicový novinář a komentátor jakoby pomíjí skutečnost, že celé 19. století bylo zápasem o to, co si občané mají počít s nabytou samotnou svobodou. Nemá snad být obecně známo, že po zrušení nevolnictví byli lidé sice svobodni, ale tato svoboda jim byla k ničemu? V minulých stoletích se nebojovalo jen o svobodu, kterou často lidé měli, ale o práva, především práva sociální. Svoboda sama o sobě „neurčuje všechno ostatní“, jak píše Mitrofanov. Je to však mnohem komplikovanější.

Hledáme bezpečí, sociální zajištění, možnost žít podle svého. Tedy to, co Mitrofanovovi přátelé nazývají „rodina, děti, domov, přátelé, knihy, krásná příroda, čistý vzduch, oblíbená práce a koníčky“. To je přece ale ona „svoboda“, po které marně touží miliardy obyvatel planety. Copak lidé žijící ve spořádané, třeba singapurské, společnosti postrádají nějakou svobodu jen pro to, že se musí podřizovat řadě zákonů, předpisů, nařízení a zvyklostí ve veřejném zájmu? Nemyslím, že by občané emirátu Dubaj toužili po nějaké jiné svobodě, než jakou díky prosperitě a pořádku ve svém státě mají. Demokracie je jen formou vlády a v dnešním světě nezajišťuje obecně sama o sobě ani svobodu ani prosperitu. to, o svobodných volbách v Palestině nebo Sýrii, ptám se, na co si to dnes hrajeme? Zejména pokud volání po svobodě jedněch znamená ve skutečnosti volání po vyhlazení jiných, jak se v lidských dějinách mnohokráte stalo, a jak to dnes na Blízkém Východě můžeme pozorovat.

Zvykli jsme si v aktuální politické konfrontaci používat velká slova a tím deklasujeme jejich význam. A stále dnes poměřovat mírou „svobody“ soupeření mezi Východem a Západem, jak mnozí komentátoři dnes a denně činí, je zavádějící a formalistické. A k rozpoznání skutečných příčin existujících problémů to rozhodně nepovede.