VÁLKY: Umění prohrát
Války jsou nedílnou součástí lidské historie. Je to tím, že jsme se nevyvinuli z nějaké mírumilovné opice a také důsledek toho, že dění v přírodě je neustálý boj. O potravu, o partnerku, o teritorium, o život. Moc na tom nezměnila ani civilizace. Dob mírových, oproti těm válečným, bylo v historii jako šafránu.
Pruský generál Carl von Clausewitz už kolem r. 1830 říkal, že „Válka je pokračováním politiky s použitím jiných prostředků“. Po zkušenostech minulého století by se dalo kontrovat bonmotem, že i „Mír je pokračováním války jinými prostředky“. Politika je totiž stále přítomná a jde za svými cíli. Většinou se politici snaží válce zabránit, nebo se aspoň tak tváří. Pouze ti, co se považovali za dostatečně silné, jako Napoleon či Hitler, si nebrali servítky.
Války obvykle představovaly rychlé vyřešení často vleklého problému, vyprofiloval se vítěz a nastolila nová pravidla. Většinou netrvaly dlouho a rozhodlo je pár stěžejních bitev, po kterých bylo jasné, kdo je vítěz a kdo poražený. Vždy byly drahé a kromě životů ničily hodnoty, takže si nikdo nemohl dovolit je prodlužovat, jako se to začalo dít ve dvacátém století. Jistě namítnete, co třicetiletá válka v 17. století nebo ta stoletá mezi Anglií a Francií. Budiž, ale většinou se to odbylo spíše rychle.
Ukazuje se, že porážka ve válce není konečnou a jen ideologicky umíněné režimy, jako ten hitlerovský nebo japonský, bojovaly až do totální porážky. Vítězství typu dobytí Berlína je spíše atypickým ukončením války a už se patrně nebude opakovat, díky existenci jaderných arzenálů. Musí se přestat podstatně dříve. Paradoxně posledním poraženým ve světové válce se porážka z dlouhodobého hlediska „vyplatila“. Západ Německo nezadupal jako po první válce, ale hýčkal si ho a pomohl ho opět postavit na nohy, jako položku proti obávané sovětské rozpínavosti. Obdobně si uvědomili Američané, že Japonsko potřebují proti komunistické Číně. Když jsem se ještě za totality zeptal jednoho Němce (pochopitelně západního), v čem spočívá jejich hospodářský zázrak, odpověď byla jednoduchá. Rusové si odvezli po válce řadu našich fabrik a Američané nám umožnili, abychom si pořídili nové, moderní a efektivní. A pracovat Němci umí.
Válka je stav vysoce intenzivní, něco jako hádka v rodině a neměl by trvat nikdy moc dlouho. Problém se nastolil, vyhrotil, ale i pak se musí nějak žít. Už pro to, že si bere cenu nejvyšší.
Východní blok prohrál studenou válku a my z toho teď těžíme. Zpočátku hlavně v tom dobrém a v poslední době i v tom horším. Chtěli jsme demokracii, tak teď musíme i Green Deal a liberálně korektní pozitivisty. V komunistickém modelu jsme měli být obětování při útoku na Bavorsko a Rýn, a to se pak změnilo na první pozvání do NATO a EU. Stali jsme se příkladem. Z nepřátel spojenci.
Znamená to také jedno, že nejsme sami strůjcem svého osudu, ale položkami v kartách mocných. To je ostatně osud malých zemí, a čím dříve si to uvědomí, tím lépe pro ně. Mohou se pak soustředit na získávání drobných benefitů, budování své ekonomiky a vytvoření nějaké své zvláštnosti.
Teď asi čekáte, kdy do toho nějak zapletu Ukrajinu? Na to se mám příliš rád. Zapřemýšlejte sami a ostatně nadcházející měsíce nám napoví. Jistě půjde opět o peníze a nepochybně budou roli hrát i „hodnoty“ obou stran. Ale ty bývají plastické a poddajné.