Když jsou ve hře peníze, další argumenty, jakkoli pádné, většinou v tom cinkání mincí zanikají. Ke škodě všech.

Před dvěma lety, když se schvalovala tzv. velká mediální novela (která zahrnovala zvýšení koncesionářských poplatků) přišla Aliance pro rodinu s nečekanou mediální kampaní. Přesto, že doprovodná petice kampaně se nazývala Stop poplatkům, nešlo v ní primárně o peníze. Aliance se tenkrát snažila politiky především upozornit, že dům nelze stavět od střechy.

Jakýmkoliv změnám ve financování televize a rozhlasu by měla předcházet veřejná debata o smyslu veřejnoprávních médií v dnešním světě, debata, která by také vyjasnila pojem veřejná služba, jímž se všichni ohánějí, ale který dnes nemá žádný ověřitelný a vymahatelný obsah. K revizi nazrály i pravomoci mediálních rad, podchycena není ani digitalizace, málo známý je fakt, že on-line vysílání na platformách České televize a Českého rozhlasu se nachází v právním vzduchoprázdnu.

Žádné změny ve financování bez jasné definice veřejné služby!

V posledních letech byla především Česká televize opakovaně kritizována za údajný nedostatek objektivity a vyváženosti, zejména v souvislosti s morálně – kulturními tématy; část veřejnosti má pocit, že televize její hodnoty a zájmy nehájí, naopak je uráží a vysmívá se jim. Chceme transparentní veřejnoprávní média, která budou hlasem celé společnosti!

Dávat v takové situaci médiím více peněz bez možností lepší veřejné kontroly není prozíravé a moudré, varovala Aliance.

Postup by měl být takový: Řekněme si nejprve, co znamená veřejná služba. Pak se bavme o tom, co budeme vysílat, jak to budeme vysílat, včetně využití on-line platforem, a kolik to celé bude stát. Teprve potom se můžeme bavit o způsobu financování.

Petici „Stop poplatkům“ podepsalo přes 10 000 občanů a na podzim 2024 byla projednávána na veřejném slyšení v Poslanecké sněmovně. Alianci pro rodinu se tedy podařilo nastolit téma k veřejné i parlamentní debatě, politické rozhodnutí tehdejší vládní koalice však neovlivnila. Vláda přes hlasitý odpor opozice i části veřejnosti protlačila nejen zvýšení poplatků, ale dokonce i bezprecedentní rozšíření okruhu poplatníků, čímž udělala z koncesionářských poplatků v podstatě daň z internetu.

Nyní se situace do jisté míry opakuje, leč v opačném gardu. Nová vláda, zřejmě aby co nejrychleji naplnila aspoň nějaký bod z mnoha svých předvolebních slibů, odstartovala debatu o zrušení poplatků, která však svou zmatečností nepůsobí dojmem zrovna nejpromyšlenější reformy.

A tak se ukazuje, že dva roky starý apel jedné malé konzervativní neziskovky zůstává stále aktuální.

Běda, do toho nejpodstatnějšího, ale také nejobtížnějšího – do zásadní debaty o smyslu veřejnoprávních médií, o objektivitě a férovosti jejich výstupů, o hospodárnosti a transparentnosti jejich hospodaření – do toho se nikomu nechce, vládě ani opozici!

Bránit penězovod peněz z kapes veřejnosti, no to je vskutku státnický výkon! Ale došlápnout si na mediálního molocha na Kavčích horách a pomoci zprůhlednit, kdo, co, proč, jak, a za kolik tam vlastně dělá či nedělá – kdopak se ujme tohoto úkolu, páni poslanci?

Cílem reformy totiž není zrušit či nezrušit koncesionářské poplatky – cílem má být vrátit občanům právo mluvit do toho, jakou mediální službu si kupují!