Jsme příliš moc zahrnuti články, myšlenkami a úvahami o tom, co se kolem nás děje. Mnozí vykládají, že celých těch posledních více než 100 let úpadku Evropy zapříčinila první světová válka a agresivní germanizace, jiní zase považují za základ pohybu vytvoření průmyslové revoluce, která změnila po staletí prakticky neměnnou sociální a ekonomickou tvář Evropy. Může to však být i v něčem jiném, jak píše Václav Klaus: „Známá francouzská – výjimečně pravicová – intelektuálka Chantal Desol při křtu knihy Institutu Václava Klause (autoři Václav Klaus a Jiří Weigl) „Migration des peuples“ – česky „Stěhování národů, s. r. o.“ velmi výstižně mluvila o nezbytnosti pozorně studovat nedostatečně prozkoumané a možná ignorované či nepochopené lekce kolosálních pohybů a vraždění obyvatel ve 20. století. Podle statistik UNESCO proudilo Evropou z původních bydlišť více než 22 milionů civilistů. Dnes v EU žije okolo 30 až 50 milionů imigrantů, nepočítáme-li Ukrajince.
Vzdělaný čtenář ví, že každé „stěhování národů“ znamená také zásadní změnu civilizace a společenských zvyklostí. A ta, která probíhá za poslední dvě století, tedy holokaust Židů a Romů, Arménů, pokusy o vyvraždění velké části Slovanů a zároveň i velký příchod –přesun – obyvatel z jiných kulturních oblastí, ať se jedná o Afriku či arabské státy anebo východní Evropu, nemohou nemít dopad na naši společnost. Také souvislost mezi první a druhou světovou válkou a dnešní válkou na Ukrajině a v Gaze má stejnou příčinou souvislost. Podle mne autor se jenom lehce zmiňuje o tom, že se v minulosti nikoli náhodou právě v Německu rodily nejrůznějších ideologie – a to ať za německé peníze exportovaný leninismus do Ruska či domácí nacismus. Všimněte si, že obě tato hnutí mají ve svém názvu slovo socialismus, z nichž jeden je internacionální a druhý nacionální.
Domnívám se, že dnešní multikulturalismus a na něj navázaná hnutí jsou jenom další nepřesně probádanou součástí myšlenkových proudů, z kterých vznikl komunismus a nacismus. Autor správně dodává, že v každém případě byla druhá světová válka způsobena jak německou snahou přepsat výsledky první světové války, tak – téměř paralelním –pokusem o vítězství dvou velkých totalitních ideologií, které rozvrátily demokratický systém svůj i svých sousedů.
Václav Klaus se zamýšlí nad úlohou, jak říká nesamozřejmosti vzniku Československa, v kterém vládli Češi a zároveň měli strach z Němců, Slováci, pokud potřebovali Čechy jako oporu proti Maďarům, s nimi spolupracovali, ale v okamžiku krize se celý tento systém rozpadl. Podle mého osobního názoru neustálé nadávání Benešovi, že dělal vše špatně, vychází spíše ze špatného svědomí těch, kteří jsou přesvědčeni, že oni by to udělali lépe. Což je tragický omyl. Takové ty posměšky, jak Beneš dolézal ke Stalinovi, a tím prodal republiku, jsou ukázkou primitivního nepochopení tehdejší politiky. Západu, a hlavně Francii a Anglii na nějakém Československu, Polsku a vůbec střední Evropě, nezáleželo. Jak vyplývá i z projevů americké političky Condoleezzy Riceové, která se proslavila přednáškou pro středoevropské a východoevropské studenty na univerzitách v USA, kde prohlásila, že nejlepším výsledkem by bylo, kdyby první světovou válku vyhrálo Německo (a to tato dáma byla údajně vynikající žákyně naší rodačky Madeleine Albrightové).

Další ukázkou, čeho se můžeme dočkat ze strany západu a tzv. pokrokových intelektuálů je slavná a často citovaná kniha Mary Heimannové „Československo: Stát, který zklamal“. (Mary Heimannová je profesorka moderních dějin na Cardiff University ve Walesu a členka Královské historické společnosti, studovala na Vassar College v New Yorku a na Univerzitě v Oxfordu získala v roce 1993 doktorát). Její kniha je na historickou práci nezvykle vášnivou, neúprosnou a tvrdou. I když se v něčem dotýká také myšlenek Václava Klause a jeho názoru na dlouhodobou neudržitelnost samostatného Československa (udržitelnost ČSR), ve svých postojích se s ní zásadně rozcházím. Za mého mládí se takovýmto lidem říkalo „čechožrouti“, kteří považovali Čechy (obvzláště oblíbené ve starém Rakousku) za „národ služek a podkoních“.

Za vynikající část knihy „Od Beneše k Ukrajině“ považuji část VI. s názvem „Co nastalo v období po pádu komunismu?“ V této části knihy už se blížíme více k dnešku, a proto je také více konfliktní a současně politická. Václav Klaus říká, že konec komunismu znamenal konec studené války. Méně se v ní střílelo, ale leccos nedobrého se v ní dělo. Radost, že komunismus skončil, byla u nás v celé východní Evropě veliká, Západ se však z toho radoval jenom navenek.
Zde bych přidal i své vlastní zkušenosti. 25 let jsem pracoval jako šéf jedné technologické mezinárodní společnosti. A již od počátku při jednání se západními partnery byla cítit jejich málo skrývaná nadřazenost a nervozita z toho, co se vlastně bude dít. Jak mi řekl v Salzburgu majitel jedné velké mezinárodní firmy pan Schwarz při pracovním večeři: „Takže jste nastoupili cestu ke kapitalismu. Máte radost! Uvědomujete si však, jak vás budou všichni nenávidět a co vám všechno budou vyvádět, jenom aby vás udrželi někde u dna, abyste se, nedej bože, nestali lepšími, než jsou oni sami? Budou vymýšlet tisíce předpisů a zákonů a technických a finančních obezliček, jen aby vám ztížili cestu do západní Evropy. A budou platit všechny možné aktivisty a tzv. ‚neziskovky‘, výtržníky a rváče, kteří udělají všechno pro to, abyste pokud možno nemohli brzo stavět dálnice, silnice a železnice a aby vaše výrobky tzv. neodpovídaly jejich vysokému standardu? (Který bude často horší než ten váš.) Odsud z Lince jedete, pane Vlku, (Herr Wolf, slovo Vlk nevysloví většina národů na světě) pokud vím, do Madridu, a tak si tam od nich nechte vyprávět, co jim Francouzi a Italové společně s Angličany vyváděli, jen aby je, nedej bože, nedohnali.“
Podobné zkušenosti, jak je popsáno v této knize, měl i Václav Klaus, ve své vysoké politické funkci. Západ tušil, že nastanou nové problémy politické i ekonomické. Nebyl vůbec rád z toho, že se ty málo známé nově svobodné zemně, které do té doby moc nebral na vědomí, samy začaly hlasitě hlásit o své místo na už dávno rozděleném a „obsazeném světě“.
V Evropě, do které jsme vstoupili, ale šlo a jde o daleko více. Základní charakteristikou éry po konci komunismu je v Evropě stále sílící směřování k likvidaci národních (nebo na dominantním národě stojících států) a tendence k posilování unifikace Evropy. Všechny členské státy se mají stát pouhými regiony provinciemi či kantony. Tento proces je stále silnější a stále nemilosrdnější, exponenti ho nepřetržitě urychlují.
V současné době probíhají v Evropě různé volby a obyvatelé Evropy mají čím dál tím větší obavu, že to nejsou skutečné volby ale zmanipulované mediální hry. Pokud byl pohled na tvrzení Donalda Trumpa, že mu byly ukradeny a zfalšovány volby, dříve celkem shovívavý, po poslední sérii evropských voleb přesahuje počet těch, co jsou přesvědčeni, že volby v EU mohou být záměrně falšovány, více než 50% obyvatel. Skuteční vítězové voleb jsou odsunuti na okraj společnosti a je jim nadáváno do populistů, fašistů, putinistů, zaostalců atd. To se v poslední době děje nejen nejdříve v Itálii, později ve veliké Francii, opakovaně v Rakousku – volby prezidenta a pak svržení předsedy vlády Sebastiana Kurze, ale dnes i v relativně ne tolik významném Rumunsku. Kde prostě volby, když vyhrál ten, koho Brusel nechtěl, prostě zrušili. Na Slovensko a Maďarsko, na legálně zvolené představitele obou států, útočí bezohledně mediální mainstream a úředníci a podržtaškové, a ti kteří z toho žijí, už naprosto nevybíravě. Za nechutného chování Petra Fialy a ministra Lipavského. Využívají toho, že za hranicemi Slovenska a Maďarska je válka na Ukrajině, kterou, jak už dnes přiznávají i renomovaní politologové a vojáci, nezpůsobil a nezačal jenom Putin.

Podle výzkumů veřejného mínění u nás v ČR se většina obyvatel obává, že tato vláda bude chtít zfalšovat anebo rovnou zfalšuje volby. Holandská vláda se rozpadla a v Polsku v prezidentských volbách zvítězil ten, koho Ursula von der Leyen a její kohorta přímo nenávidí. Ostatně Ursula sama byla zvolena za šéfku Evropské komise daleko dřív, než byly volby do Evropského parlamentu vůbec provedeny. Takže Evropský parlament se přeměnil na těleso podobné bývalým ústředím výborům komunistických stran, kde se jenom zvedaly ruce a kdo by ruku náhodou nezvedl, se zlou by se potázal. Člověk neví, má-li smutně dumat, že netušil, že se něčeho takového ještě dočká. Jako když na sjezdu tzv. politické strany STAN zvolilo za svého předsedu Víta Rakušana 282 hlasů z 286 odevzdaných. Trochu mi to připomíná scénu z filmu „Někdo to rád horké“, když hlavní gangster mluví ke shromážděním: „Před 10 lety jsem se zvolil vaším předsedou! A mohu vám říci, volili jste dobře !!“
Pokud se také pamatuji, jak někdy v roce 1953 nebo 1955 v Koreji zvolili jako předsedu strany a vlády soudruha Kim Ir-sena, myslím, že 106 % volebními hlasy. A zdůvodňovali to tím, že to jsou hlasy těch, kteří by určitě soudruha Kima volili, ale bohužel v době voleb zemřeli.
A kam jsme tedy u nás došli od doby, kdy Hitler řval, že když zmizí ten Herr Benesch, zaručí celé Evropě a celému světu nekonečný mír. Teď stačí, aby zmizeli všichni ti populisté, vykřikovatelé fake news, zavedeme volby jednotně, tak jako soudruzi v hnutí STAN a v Severní Koreji a bude nám navždy blaze. Jen ten mrcha Putin stále nechápe a nechápe, že stačí jeho jedno slovíčko a bude mír. Ale my ho o tom přesvědčíme!!!

No, asi ne…

Od Beneše k Ukrajině – 2025 Olympia – koupit lze na IVK –Odkaz