Jakou mrchu? No přece tu visegrádskou příšeru V4, co si ji v záchvatu idealismu vymyslel Václav Havel. Jakože prý se státy, které zde zbyly po rozpadu Rakousko-Uherska a na které si ti „velcí kluci kolem“ dělají choutky už od konce první světové války, mají nějak kamarádit.
Po tom slavném pádu sovětské říše, který většina kremlologů vůbec nečekala a na který popravdě nebyly zvědavé ani národy Západu, kterým stav, kdy Evropa končila v půlce Německa a hned za Vídní, vyhovoval. Dlouhá staletí západní Evropa tak nějak snášela Rakousko, tedy později Rakousko-Uhersko, protože to byla obrana před Osmanskou říší. Rakousko tak zaručovalo, že si západní Evropa může řešit své problémy a nebát se, že ji islám zlikviduje. Rok 1948 tuto otázku vyřešil tím, že střední a východní Evropa byla od západní Evropy odstřižena a pořádek tam udržovaly Sověti. A nad západní Evropou držel atomový deštník strýček Sam. Západ byl svobodný a propukl „hospodářský zázrak“.
Když dlouho opakujete nějakou tezi anebo tzv. „správnou myšlenku“ třeba, že svoboda platí pro celou Evropu a my jsme na východní státy nezapomněli, dost těžko můžete předstírat, když se „Říše zla“ najednou zhroutí a zůstane po ní mnoho „opuštěných sirotků“, že „jako se jako nic nestalo“. Přijmout střední a východní Evropu do společenství západní Evropy se prakticky nikomu nechtělo. A kdo mohl, tak dělal něco proti. Po Československu nejprve chtěli zástupci Německa, při jednání o vstupu do EU, abychom odvolali tzv. Benešovy dekrety o odsunu sudetských Němců a tím vlastně uznali mnichovskou dohodu jako platnou. Francie odvolala podpis mnichovské dohody 29. září 1942 podpisem generála Charlese de Gaulla. Británie oduznala mnichovskou dohodu až 5. srpna 1942, viz Kuklík, Němeček: „Cesta k oduznání Mnichova. In: Mnichovská dohoda“, což nakonec skončilo tím, že československá vláda musela oficiálně požádat Spojence, tedy USA, Francii, Velkou Británii a Sovětský svaz o písemné potvrzení, že Mnichovská dohoda je neplatná, a naopak hranice z roku 1945 platí, což Spojenci potvrdili písemně v roce 1996. viz např. článek HN: „K právní závaznosti Postupimské dohody“ ze 6. 3. 1996, či bakalářská práce – Dana Lipenská: Postupimská dohoda ve znovusjednoceném Německu.

Na druhé straně cítil kapitál Západu, že je zde na Východě „pole neorané“ a plno lidí kteří chtějí pracovat a zbohatnout. Takže výrobu převedeme tam a Východoevropané budou rádi. A za malé platy pracovat a fungovat, asi tak nějak jako v minulých stoletích byly rozdíly v platech ve Velké Británii a Indii.
A najednou se vynořil netvor zvaný „Visegrád“ – tedy V4. Tam totiž roku 1335 český král Jan Lucemburský, uherský král Karel I. Robert a polský král Kazimír III. Veliký uzavřeli protihabsburské spojenectví. V roce 1991 z pohledu mnoha Zápaďanů uzavřeli zde Václav Havel, Polák Lech Wałęsa a Maďar József Antal nepřijatelné spojenectví při společném jednání těchto států o vstupu s Bruselem. ZRADA, SPIKNUTÍ!

Představa, že se spojí dohromady státy a národy, které pomohly společně rozbourat Rakousko-Uhersko, mnohé geopolitiky mrazila v zádech. To, že by se spojilo bojovné Polsko s ČR a Slovenskem a Maďarskem a případně by se přidaly k V4 i další balkánské a pobaltské státy se zdála a dodneška zdá mnohým na západě nebezpečná. Stačí si jenom poslechnout hlasy z okolí Kamaly Harris ale i Trumpa, kde se už nepokrytě mluví o tom, že Evropa pro ně končí na Dunaji. Přičemž většina Západoevropanů a Američanů se domnívá, že Praha a Varšava jsou někde daleko na východ u Kyjeva. A Kyjev je prakticky předměstí Moskvy.
Heslo „rozděl a panuj“ se od počátku používalo vůči státům V4 hlavně přes bruselskou centrálu. Vždycky bylo nutno najít „nedemokratického lotra“. Nejdřív to byly Mečiarovi Slováci, potom z mladého revolucionáře Orbána udělali fašistu a v Polsku dělala EU možné i nemožné, aby vyštvala od moci Kaczyńského a dosadila eurohujery Tuska a Radosława Sikorského. Tato politika byla relativně úspěšná. Slovensko se prakticky od roku 89 zmítá ve vnitřních politických bojích, které jsou evidentně financovány a podněcovány i ze zahraničí, což vyhecovalo Slovensko k dosazení neznámé a také neschopné prezidentky Čaputové a skupiny „pokrokových politiků“ , což vedlo k politickému rozdělení Slovenska doslova napůl. Českým čtenářům nemusím popisovat, jak se náhle objeví „pokrokáři „, vedou neustálý mediální boj proti všem představitelům státu, kteří nejsou ochotni skákat tak, jak oni pískají – Klaus, Zeman, Babiš atd. Staré propagační heslo, že „stokrát opakovaná lež se stane pravdou“, se potvrdilo při posledních volbách u nás i v Polsku, kdy se k moci dostala skupina lidí, o jakých se u nás říká „poturčenec horší Turka“. (Tím nemyslím politika Turka, ale pětikoalici). Dále se povedlo vyvolat prakticky studenou válku mezi Maďarskem a Polskem. Po neúspěšném atentátu na slovenského předsedu Fica lze jen očekávat, že většina slovenského národa rozhodně nebude podporovat tzv. Šimečkovy „liberály“. Naše vláda je sama naprosto nefunkční, ekonomika žije z podstaty, asi tak, jako když komunisté přebírali od buržoazie v 50. letech československou ekonomiku a během 30 let ji dostali na úroveň rozvojového státu.
Všemi těmito jednotlivými událostmi byla prakticky zničena možnost, aby se státy střední a východní Evropy nějak znovu sjednotili. Jak se ukazuje, při budoucím dalším otřesu EU lze očekávat volební propad současných bruselských vládců. Otázkou je, zda se dokáží státy V4 a jejich menší sousedé ubránit očekávanému krachu tím, že se pokusí alespoň na základních zásadách domluvit. Ostatně představa, že Polsko, jehož bývalá východní část je dnes Ukrajinou a jeho západní část je bývalým německým Pruskem, se v obavě z ruské hrozby spojí s jedinou bojeschopnou evropskou armádou a to ukrajinskou, musí v noci děsit všechny bruselské mocipány. A také americké demokraty, což jsou levičáci.

Na první pohled to vypadá, že se Bruselu podařilo V4 rozhádat a zničit. Krize ve Velké Británii, posílení Lepenovců ve Francii, krize v Rakousku a útok ukrajinských jednotek na Rusko, všechny „předpoklady“ rychle mění.
Mohlo by se stát, že by se opět potvrdilo staré přísloví: „nedráždi hada bosou nohou“. Na místě bývalého Rakouska-Uherska a Polsko litevské unie se může náhle vynořit nová mocná říše. Třeba nenápadně. Jako když jsme si dobrovolně zvolili na český trůn Habsburka Rudolfa I, který byl zároveň rakouský a štýrský vévoda, moravský markrabě, devátý český král a titulární polský král. Do roku 1526, kdy se pod Habsburky spojila prakticky celá střední Evropa, to jistě chvíli trvalo. Ale dnes je doba rychlá a co dříve trvalo staletí se dnes odehrává během několika let.

Zdá se vám to nesmyslné? No, střední Evropa, a hlavně Polsko už mají zkušenost, že z jedné strany je napadlo hitlerovské Německo a z druhé Stalin. Dnes nás tlačí z jedné strany Rusko a z druhé strany Green Deal Evropské unie, ve které se pomalu připravuje pokus o vyhlášení Evropského islámského státu, opřeného o 45 milionů evropských muslimů a jejich levicových spojenců.