Česká politická scéna se těmito volbami značně proměnila. Předně tu nejsou dvě dominantní strany, ale jedna. Druhou neméně významnou změnou je maximální možná fragmentace: do sněmovny se dostalo celkem devět stran. Jen málo z nich si je natolik blízkých, že by spolu mohly vytvořit koalici, a téměř žádná z nich nechce do koalice s hnutím ANO, vedeným Andrejem Babišem. Některé strany ovšem nevylučují, že by byly ochotny do koaliční vlády s ANO vstoupit, pokud by premiérem měl být jiný člen této strany.

Vzhledem k fungování české justice si můžeme být jisti, že verdikt „vinen“ či „nevinen“ padne za mnoho a mnoho let, pokud vůbec. Stačí sledovat soudní jednání s Davidem Rathem, Janou Nečasovou (pův. Nagyovou) nebo Vlastou Parkanovou (aniž bych je chtěl házet do jednoho pytle). Za pravděpodobnější považuji, že nově zvolená sněmovna bude znovu hlasovat o vydání poslanců Nečase a Faltýnka, a tentokrát je policejnímu stíhání nevydá. (Čtěte prosím pozorně: Netvrdím, že hlasování v nové sněmovně dopadne takto; pouze považuji nevydání za pravděpodobnější než odsouzení či osvobození v reálném čase.) Svým způsobem by to bylo téměř pro všechny jednodušší, protože by se tak odblokovaly možnosti jednání se stranami, které nechtějí do koalice s trestně stíhaným premiérem.

V každém případě platí, že sestavení jakékoli vlády bude krajně obtížné. Nelze ovšem vyloučit, že některá ze stran sleví ze svých podmínek a do koalice s ANO půjde. Vzhledem k předvolební rétorice tím bude ovšem hodně riskovat.

Další možností jsou předčasné volby. Nejsem si ovšem jist, zda by změnily něco podstatného. Netroufám si předpovědět, jak by dopadly; kdybych si měl tipnout, pak sociální demokracie klesne ještě níže a Babiš s Okamurou ještě více posílí. Je ale možné, že v mezidobí do předčasných voleb udělá nějaká ze stran nějakou velkou chybu nebo naopak velmi příjemně překvapí; v takovém případě by nové volby mohly dopadnout přece jen jinak; za pravděpodobné to ale nepovažuji.

A pak je zde jeden faktor, o němž se v povolebních komentářích příliš nemluvilo: velmi tvořivý prezident Miloš Zeman. Jeho výklady ústavy jsou vskutku svérázné a objevné a možná zase něčím překvapí. Kdoví, třeba nás čeká zase nějaká úřednická vláda. Nebo co takhle vhodně formulovaná amnestie, která by Babišovi pomohla?

Nazval jsem tento článek „zmatení jazyků“. Ano, všichni mluvíme česky, ale nedokážeme se dohodnout. Není to Boží trest? A moc nadějí pro český národ nemám, protože rozštěpení obyvatelstva kopíruje nejednotu křesťanů.

Dokonce se obávám, že křesťané nevolili nějak výrazně odlišně od ostatních občanů naší země – snad jen s tím rozdílem, že nehlasovali pro komunisty a dali více hlasů Svobodným.

Vzhledem ke značné bezvýchodnosti z nastalé situace se obávám dalšího zhrubnutí beztak již hrubé české politiky. Důsledkem tohoto zhrubnutí může být zhrubnutí celé společnosti. Je mi jasné, že ani jako křesťané se neshodneme na tom, koho volit; domnívám se však, že bychom přece jenom nemuseli následovat společenský vývoj a že by naše vzájemné vztahy nemusely hrubnout tak jako okolní společnost.

Na celostátní rovině nastanou patrné líté boje; zkusme být těmi, kdo působí pokoj, alespoň v lokální politice, v mezicírkevních vztazích i přímo ve sborech a farnostech. Nejde o to, abychom dosáhli shody; jde o to, abychom zůstali slušní, dokázali uzavírat smysluplné kompromisy a neprohlubovali vzájemnou nedůvěru. Obávám se, že jak nás pálí dobré bydlo (máme se tak dobře, jako nikdy), sociální kapitál (důvěra mezi lidmi) se spíše vytrácí. Pojďme ho znovu budovat!

Úvaha byla určena politicky angažovaným křesťanům.