„O tom, že Miloš Zeman už léta chlastá, mne nemusíte přesvědčovat. Už ve Federálním shromáždění, kde jsme byli nějaký čas pospolu a tykali si, a kde byl „suchý“ režim, si nechával tajně od číšníků donášet „kafe“ - becherovku v hrníčku. A takto bych mohl pokračovat. Takových lidí ovšem v Česku je! Což ovšem pranic neopravňuje Džamilu Stehlíkovou, aby v mediích vykládala o jeho deliriu tremens, Korsakovově psychóze a dalších detailech jeho zdravotním stavu, o kterých prý „ví od kolegů“. Takové kolegy, včetně jí, bych zbavil lékařského diplomu…“ Mudr. Miroslav Macek, 7.10.2021

„Vidím pavouky, jak lezou po stěně a jak jim padají nohy. Vidíte to taky?“ Delirium...

Základním znakem deliria je porucha pozornosti nebo vědomí, doprovázená změnou základní kognice, tedy člověk si neuvědomuje a nepoznává...

Porucha se rozvíjí během krátkého časového období, obvykle hodin či dnů, a má tendenci kolísat v průběhu dne. Z anamnézy, tělesného vyšetření nebo laboratorních nálezů je zřejmé, že porucha je fyziologickým důsledkem základního onemocnění, intoxikace nebo odnětí návykové látky popřípadě užívání léku.

Delirium se často projevuje v kontextu tzv. neurokognitivní poruchy. Jedinec má narušené mozkové funkce. Změny se vyskytují alespoň v jedné z dalších funkcí - paměť, učení, orientace v čase a prostoru, změna řeči, poruchy vnímaní nebo psychomotorické poruchy. Poruchy vnímání doprovázející delirium mají charakter chybné interpretace, iluze nebo halucinace.

Normální pozornost - bdělost, delirium a kóma představují jakousi kontinuitu, kdy kóma je definováno jako absence jakékoli odpovědi na verbální podněty. Delirium je často spojeno s poruchou spánkového cyklu. U jedinců s deliriem se mohou vyskytovat poruchy emocí, jako je úzkost, strach, deprese, zlost, euforie a apatie.

Pokud není u deliria léčena vyvolávací příčina, může delirium progredovat do kómatu, záchvatů nebo smrti!

Výskyt deliria může být zvýšen v případě imobility, anamnézy opakovaných pádů a tímto zapříčiněných zlomenin, nízké úrovně aktivity, poruchy užívání látek a léků, zejména pak alkoholu. Delirium je samo o sobě spojeno s častějším rozvojem funkčního úpadku a zvýšeným rizikem institucionální péče a to zejména u jedinců nad šedesát pět let. Delirium, které je charakterizováno živými halucinacemi, bludy, poruchami řeči, je třeba odlišovat od krátké psychotické poruchy, schizofrenie, schizoafektibní poruchy a ostatních psychotických poruch, stejně tak jako od poruchy depresivní. Léčba deliria, respektive plné vyvedení pacienta z tohoto stavu je záležitost dlouhodobá, vždy s nejistými výsledky a možností i po terapii trvalého poškození nejenom mozku. Podrobné informace jsou k dohledání v tzv. „pekelné knize,“ jak ji mnozí nejenom lékaři psychiatři a psychologové nazývají - DSM-5.

Co se týče požadavku na lékaře všeobecně a obzvláště na lékaře nejvyšších vládních činitelů a prezidentů, kteří ještě žijí, řídícím principem by mělo být, že osobní lékaři, rozhodnou-li se vydat veřejná prohlášení o zdravotním stavu svého pacienta, nemají lhát nebo uvádět zavádějící neúplné informace a už vůbec ne lékaři tzv. zvenku, pokud pacienta nevyšetřili. Takovéto jednání totiž podkopává důvěru veřejnosti ve vysokou úroveň a nezávislost lékařské profese. Ani osobní lékař nemá oprávnění sdělovat informace, které jeho pacient odmítá schválit, ale k něčemu přece jen oprávněn je, chce-li po něm pacient nebo jeho blízké okolí, aby uváděl klamné, popřípadě jen dílčí informace, má právo mlčet. V mnoha zemích na západ od nás je osobním lékařům doporučováno, aby veřejné zprávy o zdraví pacienta nepodepisovali. Nechť tak učiní sám pacient, či jeho osobní tajemník, nebo ať je za tím účelem povolán další lékař, optimalně konsilium lékařů.

Onemocní-li totiž nejvyšší státní představitel ve funkci, vyvolá to vždy řadu velice citlivých a někdy dalekosáhlých otázek. V demokracii našeho typu nemůže jakkoli autoritativní nezávislé lékařské vyšetření ani doporučení jakkoli fundovaného lékařského týmu bezprostředne nastartovat mechanismus nedobrovolného odchodu z funkce. Nezávislá lékařská doporučení by měl nejprve v soukromí zvážit sám politik a jeho rodina a až pokud se rozhodnou je ignorovat, je možný způsob jiný. V našich podmínkách platí, že pokud by se většina našich zástupců v Senátu a poslanců v Poslanecké sněmovně domnívala, že nejvyšší představitel státu není ze zdravotních důvodů dále schopen vykonávat své pravomoci a povinnosti, potom je možno postupovat podle příslušných ústavních ustanovení. Nezávislý lékařský posudek konsilia lékařů by za těchto okolností měl být dostatečným podnětem i k tomu, aby úřadující čelní představitel v případě vážné nemoci raději dobrovolně odstoupil.

Závěr: Faktem je, že Sofokles napsal Oidipa na Kolónu, když mu bylo devadesát. Michelangelo ještě po osmdesátce obdivuhodně pracoval na Sixtinské kapli a na stavbě Baziliky svatého Petra. Tizian ještě v devadesáti pěti maloval Bitvu u Lepanta a v devadesáti sedmi Snímání z kříže. Goethe dokončoval druhý díl svého Fausta ve věku osmdesáti tří let. V dvaaosmdesátiletý Victor Hugo napsal Torquemadu a o rok později druhou Legendu věků. Pak tu byl ještě Voltaire a dnes třeba Mauriac. U nás třeba profesor Milan Knížák, který po osmdesátce prodělal těžké onemocnění, ale pořád je ve své tvorbě aktivní... Faktem rovněž je, že tito pánové, i když měli určité zdravotní problémy, tak zřejmě nechlastali, alespoň nikde o tomto druhu bažení v jejich životopisech zmínka není.