Kdysi jsem se bavil s přítelem, psychiatrem, jaký je vhodný počet dětí v rodině. Jedináčka jsme pominuli, oba máme sourozence, dvě děti, to není špatné, ale je to prý dyáda. Jedna ku jedné, rozhodování je obtížné. Ovšem jeden sourozenec je starší, takže přece jen je mírná nerovnováha. Kamarád pravil, že tři děti jsou výtečný stav, protože vždy jeden hlas rozhodne. My máme tři děti, když se po prvním potomkovi narodila dvojčata, takže rozhodování v této trojici bylo jasné. Klasickou trojici neznáme.
Mnohokrát jsem si vzpomněl na číslo tři, nejen u dětí. Lidé ho mají v oblibě, jak nás o tom poučuje historie, a ostatně také mytologie. Obě disciplíny nepodceňujme. Poskytují nám modely, jak hodné následování, tak varovné. Přece se odedávna tvrdilo: historia magistra vitae. Učitelka života. Jen kdybychom do její školy chodili. Spíš chodíme za školu. Soudím, že lidé jsou pořád stejní, jen kulisa se mění. Luk a šípy nahradil účinnější samopal, samy vzorce našeho chování se nezměnily. Jednou pustíme tětivu, jindy zmáčkneme kohoutek.
Ještě k dětem. I s tou trojicí může být potíž. Vzpomínáte si na legendu o velkomoravském knížeti Svatoplukovi, jak dal svým synům tři pruty, aby je zkusili zlomit? Všechny najednou nešly, po jednom však ano. Chlapci se nepoučili, a víme, že to dopadlo špatně. Přitom to byli synové. Co potom politici bez společných kořenů?
Vybavuje se mi starý Řím krátce před naším letopočtem, kdy se vystřídaly dva triumviráty, vlády tří mužů. Špatně skončily oba. Připomeňme ten druhý – Antonius, Octavianus a Caesar. Byla to přehlídka bojů a vraždění. Uplynula dvě tisíciletí, dnes se v politice nevraždí, tedy ne tolik. Politika se i nadále občas dělává ve třech a obtížně se to vyvažuje.
Pohled na naši současnou vládu a na parlament naznačuje takový skrytý triumvirát, pány Babiše, Filipa a Okamuru. Prvnímu kryjí záda druzí dva, a kolem, jako bludné kosmické těleso, krouží upadající sociální demokracie. Rozpadající se asteroid. Vzpomenou si tito muži na římské triumviráty? Sotva. On tehdy pokaždé chtěl někdo vést. I ve dvou je to těžké – to je ta dyáda v rodině. Občas jsem se bratrem popral. Co trojice jmenovaných politiků? Kdo z nich by chtěl vést? Přesněji kdo všechno? Vzájemná důvěra je v těchto kruzích spíš neznámý výraz.
Číslo tři je zajímavé. Triumvirové byli vysoká politika, generace mých rodičů pamatovala v malém měřítku „akční trojky“, které zkoumaly loajalitu občanů po roce 1948. Tady jsem už o nich psal. Byly všude, a pokud zjistily, že někdo nemá „kladný vztah k lidově demokratickému zřízení“, následoval vyhazov ze zaměstnání, ze školy. Kolik lidských osudů měly tyhle trojky na svědomí! Proč zrovna trojky, nevím. Asi právě proto, aby jeden hlas převážil, pokud by přece jen byly pochyby. Ale nebývaly. Akční trojky byly pevné, uvědomělé, použiji-li dobový termín.
Když se vrátím k současné politice, dají se pro ni najít modely i v řecké mytologii, kde různé postavy mají lidské přednosti, i nedostatky. Poznamenám jen, že mi v naší vysoké politice chybějí tři Grácie, ale to by byl přehnaný požadavek. Zato se nabízí jiný model, a politici nechť mi prominou, že sahám po něm. Je to nadsázka.
Takže tentokrát další tři ženy (všimněte si genderové vyváženosti – jednou triumvirové, muži, teď zas ženy), Pefrédó, Enyó a Deiné. Jsou známy, spíš neznámy, jako Graie. Prý se narodily už staré a šedivé, a navíc měly dohromady jedno oko a jeden zub. Takže ta, která, měla momentálně oko, vedla zbylé dvě, zatímco majitelka zubu jedla, a ostatní dvě byly o hladu. Není divu, že se o tak důležité části těla pořád hádaly a ztrpčovaly si život.
S vědomím toho, že přirovnání je drsné, si vybavuji trojici TOP 09, STAN a KDU-ČSL. Jak se tyto strany jednou dohodnou na koalici, pak zase ne, a nakonec běžný občas neví, co vlastně bude. Bydlíme ve vesnici a tady sotva kdo tuší, co tyhle strany vlastně chtějí. Průzkumy veřejného mínění jsou toho svědectvím. Proč se tedy nespojit v jednu bytost, aspoň s jedním okem a jedním zubem? Nevím. To je politika. Občas slyším názor, že pak by byl jen jeden předseda strany, jedno předsednictvo. Možná na tom něco je. Ale dodávám, že potom by mohl být také jeden jasný a srozumitelný program.
To byly jen poznámky běžného občana. Nejsem politolog, pouze jsem vzpomněl pár příkladů z dějin obecných, jakož i z mýtů, abych naznačil, že minulost k nám dokáže promlouvat. Jak dopadnou naše trojice v politice? Jako triumvirové? Jen jeden může vyhrát a vést. U těch druhých římských triumvirů to nakonec nebyl žádný z nich, ale obrazně čtvrtý vzadu. Ten se stal římským císařem.
Máme se tedy smířit s osudem? A opět jsme u té mytologie – Klóthó, Lachesis a Atropos, tři řecké Moiry, o nichž se běžně traduje, že první začíná nit života, druhá ji přede, a třetí trhá nebo přestřihuje. Není to tak docela přesné. Řecké „moira“, jak se dočteme, nebyl prostě jen pasívní osud. Byl to spíš podíl, úděl, na čem se máme v životě podílet. Ve společnosti stále ještě demokratické, je takový systém vlády, že máme možnost výběru, máme možnost se podílet. Pak nezbývá než přece jen sledovat, co politici dělají, či naopak nedělají, jaký mají program, zda vůbec nějaký, a pak jít volit. Ne pouze proto, že někdo má dobré koblihy.