Panuje u nás trvalé napětí mezi dějinami a pamětí. Někteří by chtěli vzpomínat a někteří chtějí zapomenout. Příští měsíc si budeme připomínat květnové dny roku pětačtyřicátého. Mnozí budou chtít vzpomínat na ty, kteří nám přinesli svobodu a možná zachránili naše životy, a mnozí, možná titíž, budou chtít zapomenout, že nám současně přinesli nejen svobodu, ale i nový útlak.

Často si rád vzpomenu na obdiv, s jakým jsem jako kluk vzhlížel ke skupince rozesmátých rudoarmějců, které jsem poprvé potkal v ulicích Prahy. A rád bych zapomněl, že mne později napadlo, zda to nebyli ti, kteří v těchto květnových dnech šli pro našeho generála Vojcechovského a desítky dalších našich občanů, které odvezli do Ruska, odkud se již mnozí nikdy nevrátili. Rádi si mnozí vzpomenou na ruské tanky v pražských ulicích v pětačtyřicátém, ale současně by mnozí rádi zapomněli na tytéž tanky v týchž ulicích v osmašedesátém. A až si budeme připomínat zradu našich západních spojenců v osmatřicátém, rádi si vzpomeneme, že to byli jen Rusové, kteří nám tehdy nabídli pomoc proti Němcům, ale současně bychom rádi zapomněli na reálnou možnost této pomoci, když poté, co skutečně začala válka, byly jejich armády zatlačeny tisíce kilometrů od našich hranic a vrátily se až po dlouhých šesti letech….

Takže Vrbětice. Až si srovnáme v hlavě, proč bylo možné, aby v areálu slovenské firmy na našem území bylo uskladněno takové množství munice, o které věděly a měly zájem různé tajné služby světa kromě té naší, až si ujasníme, proč toto množství bylo hlídáno hlídačem asi stejně jako sklad nábytku, až se dozvíme, co se ve skutečnosti mělo s touto municí v budoucnu stát a zda opravdu měla být předána bulharskému podnikateli, který ji měl dopravit do zemí, kam je patrně vývoz zbraní a munice zakázaný mezinárodními dohodami, až se dozvíme, kdo všechno o celé kauze „dávno věděl“ a proč si ji politici, agenti a novináři přehazovali jako horký brambor, až musela být národu zveřejněna dramaticky v sobotu v podvečer, pak se teprve budeme moci spravedlivě rozhořčit nad státním terorismem, v důsledku čehož byly zničeny zbraně, které, podle všeho, měly zabíjet na druhém konci světa.

A teprve pak se Vrbětice stanou součástí našich dějin, na kterou budou někteří vzpomínat a někteří chtít zapomenout. A stanou se tak součástí našeho konfliktu dějin a naší paměti…

Právo 23.4.2021