Pozorně jsem poslouchal nedělní (4. 10.) televizní rozhovor prezidenta Zemana s moderátorku stanic Prima a CNN Prima News Terezií Tománkovou. S něčím jsem souhlasil, s něčím nikoli. Jedna věc mě ale přiměla k zamyšlení.

Na otázku, zda bude volit i v druhém senátním kole, prezident odpověděl:

Nebudu, protože bohužel můj kandidát neuspěl, skončil třetí a soupeří mezi sebou dva kandidáti z opačného názorového břehu.

Neměl jsem z těch slov dobrý pocit. Vzpomněl jsem si na vlastní zkušenost z roku 1998, kdy jsem se dostal do podobné situace – a dodnes se cítím provinile, že jsem odmítnutím zúčastnit se druhého kola voleb do Senátu pohrdl tím, co dělá demokracii demokracií a znevážil listopadové „zvonění klíči“.

Volby do Senátu se konaly v listopadu 1998, tedy čtyři měsíce po podepsání „opoziční smlouvy“, s níž jsem měl jako člověk vyznávající demokratické principy opravdový problém. Načež se stalo něco, co mi způsobilo noční můru. Do druhého kola postoupili kandidáti partají, které „opoziční smlouvu“ uzavřely – ODS a ČSSD. Za normálních okolností bych k volbám samozřejmě šel – chodit hlasovat považuji za něco tak samozřejmého jako dýchání, aby člověk mohl žít – a neměl bych problém (jako pravicově smýšlející občan) dát svůj hlas kandidátovi občanských demokratů.

Jenomže tenkrát nebyly žádné normální okolnosti a já jsem svoji případnou účast v druhém kole vyhodnotil tak, že můj hlas pro jednoho či druhého kandidáta bude hlasem pro „opoziční smlouvu“. Tato hrozba v nelehkém vnitřním dilematu nakonec převážila a já jsem poprvé od listopadu 89 k volbám nešel.

Mohu si stokrát alibisticky namlouvat, že tenkrát jsem k tomu měl víc než pádný důvod, a přesto si dodnes nejsem jist – a brzy to bude 22 let -, zda jsem se rozhodl správně. Čím jsem starší, tím víc se přikláním k názoru, že jsem byl demokracii vlastně nevěrný. Demokracii, která patřila před sametovým převratem k jednomu z mých ideálů.

Nemohu vyloučit, pokud bych 20. nebo 21. listopadu 98 k volbám šel a dal hlas jednomu z kandidátů (byl by to politik ODS), že bych si pak trpce vyčítal podporu něčemu („opoziční smlouvě“), s čím jsem bytostně nesouhlasil. Je to věc principu. Jenomže ...

Jedno či druhé řešení bylo s to způsobit mi bolehlav a – jak jsem uvedl – dodnes jsem se s celou věcí vnitřně nevyrovnal. Ale abych nebyl přísný jen sám k sobě: politici nám občas připravují nelehká dilemata, tedy pokud bereme politiku a demokracii vážně. Mnohdy jsme voličsky aktivní takříkajíc politikům navzdory.

Vrátil jsem se k této stále živé osobní zkušenosti, když jsem se dozvěděl, že prezident k druhému kolu senátních voleb ve svém obvodu nepřijde a také proč nepřijde. Jeho důvod se jmenuje „Žantovský vs Láska.“ Taková je ale vůle lidu. Pro prezidenta ovšem ani jeden kandidát není přijatelný, proto ho druhé kolo nezajímá.

Miloš Zeman se chce nyní zachovat stejně jako já v listopadu 1998. Je to jeho svaté právo, argumenty pro neúčast lze pochopit. K tomu mohu dodat jediné: také jsem měl tehdy svaté právo a svoje přesvědčivé argumenty. Je tu ale ještě něco.

Od té doby mě bezpočtukrát hryzlo svědomí.

Převzato z blogu autora s jeho svolením.