Jak víme z nejrůznějších vzpomínek, předvolební nářky se u nás ozývaly i za první republiky. Už Antonín Švehla, o kterém se říkalo, že je typický politik zdravého života, říkal: „U nás je těžké dělat politiku, Karel Kramář si vezme Rusku a chce dělat ruskou politiku, T. G. Masaryk si vezme Američanku a chce dělat politiku americkou, Šrámek má zas svou církev a Řím a chce dělat politiku římskou, a tak jen já mám českou panímámu a dělám českou pozemskou politiku.“

A Bechyně prý tehdy zlomyslně podotkl: „Prosím, řekl jste pozemskou, nebo pozemkovou?“ Načež se Švehla podíval čtverácky přes své okuláry a odsekl: „Obojí, soudruhu, jako vy!“ Tím Švehla narážel na Bechyňova syna, který získal statek jen díky pozemkové reformě. Ta začala v roce 1919 a zabrala hlavně šlechtě pozemkovou půdu nad 150 hektarů, kterou si noví vlastníci kupovali za třetinovou nebo poloviční cenu.

Jen z tohoto kratičkého připomenutí zřetelně vyplývá, že již brzy po vzniku Československé republiky jsme nevěděli, kam chceme patřit, a spíš než sebevědomí z osamostatnění, tedy z vítězství naší myšlenky, jsme se chodili dívat na Výstaviště na Maroldovo panorama bitvy u Lipan. A podobně v těchto dnech si spíš připomínáme výročí okupace sovětskou armádou a dalšími vojsky Varšavského paktu než odchod posledního ruského vojáka.

Viděno z odstupu: Nebudovali jsme samostatný, suverénní stát, který je ochoten se bránit a pro své odhodlání hledá spojence. Naopak hledali jsme spojence, kteří by zajistili naši samostatnost za nás.

Hlavní problém podle Jana Patočky byl ale právě v tom, že vznik naší republiky byl vytyčen pomocí nacionalistického jazykového výkladu, a právě ten se stal státu osudným.

Znásilňoval totiž jak domácí Němce, tak Slováky ve jménu pojetí, které je z jejich hlediska odsuzovalo ke služebnému postavení. Připomeňme, že náš stát měl tenkrát 13 milionů obyvatel, z toho dva a půl milionu Němců a více než tři miliony Slováků, o Polácích na Těšínsku a silné maďarské menšině na Slovensku nemluvě.

A, bohužel, Masaryk začal churavět a na jeho místo se dostal záhy ctižádostivý, pilný, mnohomluvný a průměrný Beneš, říká Patočka. Proto hlas muže, který měl široký rozhled a viděl prozíravě všechny možné těžkosti a nebezpečí, byl filozof, a ne politik Emanuel Rádl, a ten nebyl vyslyšen. Podle Patočky jako jediný tenkrát jasně ukázal na to, že tomuto státu se nabízí historická role a historický význam za předpokladu, pokud bude vůle obětovat tradiční jazykový nacionalismus principiálně demokratickému pojetí.

Podle Patočky a Rádla mohlo vzniknout nikoliv malé „Švýcarsko“, ale středoevropský stát, který by stál na vlastních nohou a skýtal ochranu demokratickému duchu. Jen pak by se občanům vyplatilo takový stát podporovat.

Jak dnes vidíme: z minulých chyb jsme se nepoučili, jen naše národovectví dostalo komičtější podobu. Nejhlasitěji za takzvané české zájmy bojuje Slovák a poloviční Japonec.

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel