Lidé, kteří o sobě tvrdí, že jsou dětmi slunce, matičky země a přírody vůbec, a penízky dostávají od všelijakých veřejnosti neznámých až zakuklených přispěvatelů, nemají termín ekoterorismus ani trochu rádi. Jenže všechno, co se děje třeba jen v případě výstavby našich dálnic, potvrzuje, že takové označení jejich činnosti snad ani nemůže být přesnější.

Všichni víme, jak je dokončení naší páteřní a dlouho naplánované dopravní sítě pro naše hospodářství důležité, a nakonec i naprosto nezbytné. A tito aktivisté dělají všechno pro to, aby celou výstavbu zdrželi, zpomalili a tím i prodražili. Pracují tedy často za cizí záhadné peníze proti bytostným zájmům svého vlastního národa. Ale díky našim možná úmyslně zavedeným mizerným právním normám postupují přesně podle toho, co jim naše děravé a nedomyšlené zákony dovolují. Drahý a léta připravovaný projekt se pak musí řekněme o tři roky odložit a prohánět nesmyslnými soudními řízeními kvůli nějakému syslu polnímu, o kterém si oni usmyslí, že by mohl být stavbou ohrožen, i když to milé zvířátko většina z nás v životě neviděla jinde, než na obrázcích ze školních učebnic. Už mnohokrát kvůli neschopnosti, ba přímo tuposti našich zákonodárců zvítězili, a proto pak vedeme ve světovém žebříčku ceny za 1 km dálnice, ačkoli ta silnice nevede ani skalnatými horami, ani písečnými dunami, ani močály a bažinami, ale jen mírnou středočeskou pahorkatinou. Viděl jsem už bezpočet podivných mostů údajně určených k přechodu divoké lesní zvěře, ale ať mi někdo ukáže fotografii, jak přes takovou vůbec ne levnou stavbu přechází jeden jediný kanec, jelen nebo nedej přírodo vlk.

Tihle dobře placení chlapci a děvčata jsou ve své destruktivní činnosti neustále úspěšní. Oprava dálnice D1 se kvůli nim protahuje o celé roky, i když se nejedná o novou stavbu. Prostě činí se, jak mohou. Dokonce jsem v jednom televizním pořadu zaslechl z úst našeho prezidenta něco o tom, že tito aktivisté prý vyžadují po budovatelích silnic jakési výpalné za to, že je nezažalují řekněme kvůli ohroženým ropuchám, vážkám vodním nebo něčemu podobnému. Jestli je to pravda, je to už vrchol, který nutí k vážnému zamyšlení nad celým řízením státu, smyslem jeho funkčnosti a vůbec jeho existence.

Jenže zkuste se zamyslet nad pojmem stát a zplodit úvahu, která by stála za to. První, co vás napadne, je Augiášův chlív, ale nechme toho, to jsme zde slyšeli už mnohokrát.

Tak tedy stát… uspořádání, které je odedávna nezbytné k udržení národa a jeho prosperitě. Tohle víme už od starověku. Také víme, že nejpevnější je taková vláda, z níž se radují ti, kterým se vládne. To řekl už starořímský historik Titus Livius. Pomineme-li zdvořile a v náležité úctě království nebeské, máme zde lidský faktor, kterým je buď vládce, anebo vládnoucí skupina. Ano, ti, kdo nám vládnou, jsou lidé jako my. Lidstvo se pracně přes různé odbočky a slepé uličky doklopýtalo od kmenových náčelníků přes feudály, různé diktátory až k druhu vládnutí, kterému říkáme demokracie. Jak pravil sir Winston, je to ten nejhorší způsob vlády, ale nic lepšího jsme nedokázali vymyslet. Na scénu vstoupily politické strany a političtí vůdci. Lidský faktor vlády se nám poněkud zkolektivizoval, ale ne tak docela. Osoba stranického vůdce bývá často rozhodující i dnes. Proto je tak důležité, jak je takový člověk vybaven morálně. Slouží opravdu svému národu tak, jak by měl, anebo je ochoten zaprodat se všem možným silám, kterým je silný, zdravý a schopný národ trnem v oku?

V tu chvíli jsem si uvědomil, kolikrát mě politické události, zejména ty nedávné, přiměly k hledání shodných rysů s podvratnou činností ekologických aktivistů, o kterých jsem se tak dlouze rozepsal v úvodu. Také proto se mi zdá, že to s námi jde rok od roku hezky z kopce, a přiznám se, že mé obavy zesilují den za dnem. Ať se na většinu toho, co se dnes s námi děje, dívám z té či oné světové strany a hledám pro to příslušně „politicky nekorektní“ označení, nenapadá mně nic výstižnějšího. Soudím, že právě prožíváme vzmáhající se období politického terorismu. Ať se vám to líbí nebo ne, máme tu nový a velmi promyšlený druh terorismu páchaný pod křídly stávající demokracie, který ve skutečnosti směřuje k jejímu potlačování, omezování, a možná i k jejímu chtěnému zániku. Nevěříte? Dovolte mi uvést několik příkladů.

Co jiného než politický terorismus je změna hlasovacích pravidel v řídícím aparátu unie, které dosáhli evropští neomarxisté prosazením tzv. Lisabonské smlouvy? Ten dokument má nekonečné stovky stran, což běžnému občanovi téměř znemožňuje jakoukoli orientaci. Hlavním účelem však bylo odstranit požadavek souhlasu všech členských států se zásadními rozhodnutími vedení unie, který byl od samého vzniku unie (tehdy EHS - Evropského hospodářského společenství) desítky let přísně dodržován. Jinými slovy, každá členská země měla v případě pro ni důležitého rozhodnutí svrchované právo veta. Jenže přijetím Lisabonské smlouvy se vše změnilo a bruselské demokracii začal zvonit umíráček. Umožnilo to např. potichu otevřít dveře islámskému nájezdu na Evropu.

Co jiného než politický terorismus je návrh osmi čelných představitelů členských zemí unie, že by se v Británii mělo zopakovat hlasování o brexitu? Už se jim to v minulosti podařilo a s jídlem roste chuť. Donutili Irsko hlasovat o přijetí Lisabonské smlouvy tak dlouho, až nakonec s odřenýma ušima dosáhli svého. Podobně muselo Rakousko už dvakrát volit znovu, jen aby se kancléřem či prezidentem nestal nepohodlný kandidát.

Co jiného než politický terorismus je současný pokus o změnu výsledku našich nedávných parlamentních voleb? Strana, která utrpěla největší porážku ve své novodobé historii a skončila s pouhými sedmi procenty hlasů voličů, požaduje s vážnou tváří dokonce pět klíčových ministerstev v budoucí vládě.

Co jiného než politický terorismus je celý způsob, jak se chce tato poražená strana zbavit svých politických rivalů? Popišme to ve třech krocích. Za prvé je třeba najít, a nepůjde-li to, tak vykonstruovat, jakoukoli dehonestující kauzu. V případě Andreje Babiše objevili tři možnosti, ale protože ta první se dostatečně neprokázala, ta druhá by se dotkla i jich samotných, tak zůstali u té poslední. Za druhé je třeba pomocí politicky spřízněných a často přímo politicky podřízených médií tzv. hlavního proudu obludně zvětšit význam i rozsah této kauzy. A konečně je třeba pomocí předešlého vyvolat rozkol nejen v konkurenční politické straně, ale zejména v její voličské obci. A nejde jim jen o Andreje Babiše a jeho ANO, podobně to zkoušejí i s Tomiem Okamurou a jeho Svobodou a přímou demokracií (SPD).

Drzost socialistů a jejich poradců nezná mezí. Dokonce obětovali i svého předsedu Bohumila Sobotku, který se stal přímo ikonou voličského odporu, jen aby to vypadalo, že jsou po volbách náhle jiní. Nenechte se zmýlit, nejsou. A mějme stále na mysli, že logickým vyústěním světového socialismu není nic jiného než opět starý, ale neméně světový komunismus. Jen se k němu má dojít evoluční, nikoli revoluční cestou.

Pokud se Babiš tomuto tlaku socialistů podvolí, vykope sobě i celému svému hnutí docela parádní hrob, který si všichni „levicoví liberálové“ tak toužebně přejí. Byl by také příslušně nákladný, protože na budoucí účet nás všech. Jednou jsem Andreje Babiše nazval „neřízenou střelou“ naší politiky, a zřejmě nastal čas, kdy budu muset svůj názor přehodnotit. Čím dál více se ukazuje, že patrně někým řízen bude. A zdá se, že to nebudou zrovna ti, kteří ho už dvakrát zvolili. Přijme-li však přes všechno podmínky socialistů, měli by si to voliči zapamatovat a příště vsadit na „spolehlivějšího koně“.

Měli bychom se už konečně zbavit rozšířené české manýry neustále volit proti někomu a začít volit pozitivně. Volit pro něco či pro někoho. Volit pro toho, kdo bude spolehlivě chránit ve světě plném nástrah a zrádných pastí náš národní zájem. Pro toho, kdo ho také dokáže na mezinárodním fóru nekompromisně uhájit. Jeden Mnichov v historii nám už stačil.

Co tím vším myslím? Není to složité. Chceme žít v klidu a míru jako rovný s rovným podle nepokřivených demokratických pravidel se všemi, kteří nás budou respektovat. Zároveň odmítáme všechny, kteří by nám chtěli proti vůli našeho lidu cokoli diktovat. Aby se vůle všech občanů mohla zřetelně a jasně projevit, potřebujeme k tomu nástroj, který nám prozatím chybí. Potřebujeme neokleštěný zákon o obecném referendu podobný tomu, jaký používají například ve Švýcarsku, kde se již mnohokrát osvědčil. Až tak je to celé prosté.

Nicméně dnešní téma je politický terorismus. To, že jsem nazval výše zmíněné politické praktiky terorismem, se nestalo náhodou. Podívejme se, jak snadno může tzv. politický terorismus přerůst v ten nelidsky prvoplánový, kdy umírají nevinní lidé.

Jen namátkou, krátce před referendem o brexitu byla v Londýně za dosti záhadných okolností zavražděna mladá poslankyně britského parlamentu, která byla známou odpůrkyní odchodu Velké Británie z EU. Mělo to vzbudit soucit a ovlivnit hlasování voličů. Nestalo se.

Slovensko v posledních dnech zažívá akci směřující k předčasnému ukončení mandátu vlády a odstranění premiéra Roberta Fica z politiky. Opět za nevyjasněných okolností zemřeli dva mladí lidé. Komu asi premiér Fico v čele Slovenska vadí? Ulice zaplnila mládež, jejíž účast byla organizována po sociálních sítích, hádejte kým? Opět v tom mají prsty různé liberálně levicové a prounijně orientované neziskovky financované často přímo ze zahraničních zdrojů.

A nezapomeňme na Ukrajinu a kyjevský Majdan. Desítky mrtvých a zraněných demonstrantů postřílených profesionálními ostřelovači v neoznačených uniformách. Všechno pak skončilo politickým vítězstvím jedné strany, vítězstvím, které můžeme s odstupem nazvat klidně jako Pyrrhovo. Ano, k takovým věcem vede politický terorismus dotažený až do konce.

Když jsem viděl, jak i u nás svolávají mládež na náměstí levicoví aktivisté a jak někteří učitelé vyhánějí žáky ze škol demonstrovat do ulic, mohu jen doufat, že se kvůli opovrženíhodným mocenským ambicím některých „levicově liberálních“ politických skupinek či pidistran, které se nestydí tvrdit, že jen oni jsou ti největší demokraté, nestane něco podobného také u nás. Ti, kteří se dnes uchylují k terorismu politickému, nebudou zítra váhat použít k dosažení svých cílů zbraně. Proto se musíme vzrůstající vlně politického teroru vzpírat každý den týdne a varovat před ním 24 hodin denně. Nový Vítězný únor si nikdo z nás nepřeje.