Směřování vývoje české politické scény v následujícím období bude zřejmě ve znamení neustále sílících sebeprezentací různých kandidujících lídrů. Dávno jsou pryč doby, kdy se prezentovala strana jako celek s hlavním volebním lídrem, který se zároveň kryl s rolí vůdce.

Vzhledem k současnému vývoji ve světě, kdy je neustále dáván důraz na individuální vývoj jednotlivce nesoucí tak vlastní podíl na individualizování společnosti, se dá očekávat ontogeneze hlavně v politice. Stačí se podívat okolo cest či v centrech větších měst na billboardy, ze kterých se usmívají nám tak známé tváře politiků. Individuální vývoj nabízející možnost sebeuplatnění ve skupině usilující o vládnoucí moc ve státě nabírá na obrátkách, kdy se pak může dostavit vjem, že strana má několik schopných mužů či žen zastávat roli vůdce strany. I názvy jednotlivých politických subjektů jsou umenšeny na nejmenší možnou míru, kdy je řidič schopen při jízdě ještě přečíst, za koho určitá individualita kandiduje. V nadživotní velikosti se prezentují političtí „obři“, kteří však ve skutečnosti mohou být politickými trpaslíky a nedospělci. Nic z toho, co jsem zde uvedl, však neubírá na faktu, že již zmiňovaná ontogeneze v politice bude sílit adekvátně vývoji zesílení politických osobností v oblasti jejich osobnostního růstu.

Otázkou zůstává, zda v rámci takového vývoje nebude docházet k intenzivnějšímu štěpení stran na menší politické subjekty vedené právě časem vyprofilovanými individualitami. Čím více silných osobností, tím reálnější šance pro vůdcování nevyprofilovaných v menším „stádečku“. Pro zdravější vývoj v politických uskupeních však vidím spíše těsnější semknutí individuálních osobností do širšího týmu, který by posílil růst dalších schopných, a tím přispěl ke zmohutnění a výraznějšímu zviditelnění nadpisované strany. Následně by tak mohlo dojít k výraznějšímu posílení povědomí ve voličské základně včetně dalších sympatizantů. Pokud by se profilovaly dvě současné nejsilnější strany po vzoru britských konzervativců a labouristů (jako že se každá z nich hlásí ke spolupráci unijních protějšků), tak by nastal pomyslný a kýžený klid české parlamentní demokracie ve smyslu ukončení kocourkovských hádek a žabomyších válek. Tak by měla možnost vplout do politických řad tolik poptávaná politická kultura, jejímiž nositeli jsou bezesporu lidé vyjadřující se kultivovaným způsobem s individuálním nasazením pro věcné řešení problémů společnosti.

Ontogenezi politiky však rozhodně nelze pojmout ve stylu „buldozerismu“, který spíše přispívá k pohřbívání a zarovnávání politiků snažících se o vlastní osobnostní potažmo profesní růst v politické pospolitosti.

Ještě však může nastat změna ve vývoji politiky evropské. Sílící strany evropského parlamentu mohou začít nabízet slučování právě ne příliš silným stranám národních palamentů. Ovšem ontogeneze politiky evropského rozměru bude předpokládat individualizování politiků evropského formátu.