Život člověka je usměrňován mantinely morálky a pak občanských a trestních zákonů. Zvykli jsme si na to a nevadí nám s tím žít. Ovšem státy a národy, hlavně ty menší, jsou na tom podstatně hůře. Jejich mantinely bývají užší a pevnější. Zdaleka si nemohou dělat, co by chtěly.

Vezměme to třeba od starého Rakouska-Uherska. Češi se snažili emancipovat, ale v druhé polovině 19. století nebylo možné mluvit o samostatném státu. Zpočátku usilovali o to, aby se mocnář dal korunovat českým králem a tak je posílil. Později mluvili opatrně o různých formách autonomní správy. Teprve když vypukla válka a schylovalo se k prohře Rakouska, posunuly se mantinely a Češi pohotově vyzískali vlastní stát.

V době mnichovské krize nám prostě velmoci mantinely zase sklaply a diktovaly. Malý musel ustoupit v zájmu většiny. Za protektorátu měla protektorátní vláda minimum možností tu a tam za něco orodovat a přimluvit se. Po příchodu Reinharda Heydricha už ani to. Po válce to už bylo jen kličkování zajíce před sovětským medvědem. V roce 1948 jsme napůl sami vlezli do oprátky, ale medvěd to měl pojištěné a smyčka by se zatáhla i navzdory našemu odporu. Když v šedesátých letech prozřeli nejen lidé, ale i část komunistů, byly už mantinely pevné a úzké. A když jsme se vzedmuli k odporu, mluvilo se jen opatrně o socialismu s lidskou tváří, ale zpochybňovat vedoucí úlohu strany se nikdo neodvažoval. I to ale stačilo, aby přispěchaly tanky.

Normalizace mantinely ještě více přitáhla. Disidenti se je pokoušeli rozšiřovat, ale jen málo a za cenu osobních obětí. Pak se však změnila světová situace, Ronald Reagan uzbrojil Sovětský svaz a Michail Gorbačov přišel s reformami. To mantinely opět rozevřelo. Nejrychleji toho využili Poláci se svojí Solidaritou. U nás zarezlé mantinely dlouho drhly a byli jsme jedni z posledních. Ale i sametová revoluce musela jít pozvolna, přiměřeně. I když si sami komunisté odhlasovali zrušení vedoucí úlohy strany, tak přesto Václav Havel skládal prezidentskou přísahu Československé socialistické republice. A slovo kapitalismus bylo po řadu měsíců ještě problematickým výrazem. Pak jsme se však rozjeli, zrušili Varšavskou smlouvu, vyprovodili okupanty domů. Ke kapitalismu, NATO a EU byly mantinely sice rozevřené, ale my jsme si na to tempo změn museli zvykat.

Slováci se vzpamatovali první a využili maxima z možného, rozbili ideu Československa jako kdysi my Rakousko-Uhersko a získali samostatnost. Myslím, že dnes už by to v rámci EU šlo obtížně. Podívejte se na Katalánce, Skoty či Basky, jak se svým sebeurčením neúspěšně lavírují. Mantinely se totiž zase zúžily. Vhodná doba slabosti a vstřícnosti pominula a teď musí státy zase poslouchat. Dalším důkazem je Ukrajina, která koketuje s přechodem z východní sféry vlivu k té západní. Zaplatila za to ztrátou Krymu a občanskou válkou. Jsou to vždy menší státy a národy, které musí poslouchat své přátele, s kterými jsou „na věčné časy“. Dříve to byla Moskva a říkalo se tomu socialistický internacionalismus, dnes je to Brusel a říká se tomu sdílení společných hodnot. Jistě, že ty bruselské mantinely jsou zatím širší, ale neustále se stahují.

Platí to i v rámci mezinárodního společenství. Většinoví liberálové nastolují politickou korektnost, genderové otázky, neziskovky a kampaně viny člověka za oteplování či MeToo. A co zbývá rozumným lidem? Kritizovat je v rámci mantinelů, aby si nevysloužili nálepku xenofobů, rasistů, fašistů, machistů, zpátečníků, a snažit se při tom dosáhnout maxima z možného.