aneb Proč to není v programech stran?

Volby máme skoro za dveřmi, ale nevypadá to, že by se ve změti prohlášení, ostrých výpadů a sebevědomých tvrzení objevilo něco, co by bylo dost rozumné na to, aby člověk mohl spontánně zvolat – takhle bych to chtěl. Kéž by to takhle mohlo u nás vypadat! Šťastní lidé a krásná země, ve které je radost žít.

Je takové přání dětinské? Možná. Ale jak si tedy představujete ideální život vy sami? Řeknete si snad: Bez eura nebudu šťastný?! Bez dvacetitisícového důchodu se do stáří netěším?! Když nebude energetika bezuhlíková, nemá cenu mít děti?!

Myslím, že jsme jako lidé mnohem jednodušší a méně ultimativnější. To, co nám nabízejí politické strany, je pro nás příliš složité. Marketingoví profesionálové jsou přesvědčeni, že potřebujeme hlavně velká slova a „silné“ ideje. Cpou nám proto všelijaká „řešení“, „mobilizace“, „hrozby“, „garance“, a to přes tváře lídrů s nalepeným neupřímným úsměvem a v obleku, který stojí víc, než kolik by vydala normální rodina za týden dovolené v zahraničí.

Stejní lídři pak vůbec nechápou, jak je možné, že je všichni nevolí a proč místo toho jdou raději za jednoduchým, ale srozumitelným vysvětlením někoho, koho posměšně zvou populistou (a nemám teď na mysli nikoho konkrétního).

A přitom to, co obyčejní lidé chtějí, není nijak zvlášť složité a je to vlastně tresť dobré politiky: Od politiků chtějí, aby mohli chodit do práce, aby je aspoň trochu bavila a mohli ji dělat dobře. K tomu je jen třeba, aby věci veřejné fungovaly, jak mají. Aby se lidé mohli na svou práci soustředit a nemuseli řešit hromadu zbytečností a poslouchat donekonečna prázdné hádky politiků a v médiích neslyšet nic jiného než jejich vzájemnou nenávist a závist. (Kterou navíc živí stovky novinářů, kteří se pasují na arbitry morálky, ale ve skutečnosti jsou stejně bezduší paňácové jako jejich hosté.)

To je jed, který rozežírá českou politiku a kterým jsou už všichni otrávení. Přitom jako voliči nechtějí od politiky mnoho. Byli by zcela spokojeni, kdyby jim nějaká empatická politická strana nabídla zhruba tyto tři pilíře dobrého života:

Preambule první: Lidé mají chodit do práce (protože někde se ty peníze na silnice, školy a nemocnice vzít musí), ale práci nechť dělají rádi a co možná dobře. Takže jí musí být dost, být pestrá, slušně placená a nikdo se nesmí zadarmo vézt. A půlku z ní nesmí zabrat papírování, jak ji člověk dělal.

Preambule druhá: Domov, to je v prvé řadě bezpečí. Nejenom pro děti a samoživitelky, pro každého. Armáda a policie tu jsou od toho. Ne aby pokutovaly špatné parkování nebo křičely, že bez útočných vrtulníků za 17 miliard vůbec za nic neručí, ale abychom mohli bez váhání svěřit kterémukoli policistovi své dítě a když se přivalí velká voda, abychom věděli, že nás v tom „ti kluci a holky“ prostě nenechají.

Preambule třetí: Šťastná a bohatá země musí být vzdělaná, jinak si na ní smlsne kdekdo zvenčí i zevnitř. Nestačí, aby byla vzdělaná jen elita, jen nějaká sociální vrstvička. Tohle musí platit pro všechny – a kdo brání dětem se vzdělávat (třeba je nechává toulat se za školou), musí to pocítit. A vzdělání nesmí být balast, žádné prázdné opakování, ale schopnost promyslet věci, udělat si názor a za tím názorem potom stát – takovou by měla být také zkouška, kterou se pouští dítě do života…

To jsou jednoduchá pravidla a zákony, o kterých jsem přesvědčen, že umožňují žít snad každému slušný život, s rovnou páteří a bez obav z budoucnosti. Protože když je z politického programu vyškrtáte, nebudete mít pořádně co jist, kde bydlet, budete se bát vyjít na ulici a budete mít problémy s obyčejným životem v obyčejném domě.

Jsou tak samozřejmé, že je skoro nevnímáme. A začínají nám chybět, až když o ně přijdeme. Jako o tu sůl v pohádce s Janem Werichem.