Premiér Babiš se před několika dny vrátil z Itálie a Malty – v obou těchto zemích projednával s ministerskými předsedy otázku migrace. Znovu přitom zopakoval stanovisko české vlády, totiž že Česká republika nepřijme žádné migranty, kteří se vyloďují v Itálii, na Maltě, v Řecku nebo ve Španělsku. Uvedl ovšem, že Česká republika přijímá migranty například z Ukrajiny.

Velkou částí našeho národa je toto nesmlouvavé stanovisko kritizováno. Debata o migraci se stále živá. Pokusím se v ní pokračovat, nicméně v tomto článku si chci vytvořit určité předpolí – aby mým článkům bylo dobře rozuměno. Nejsem příznivcem přijímání migrantů muslimského vyznání, za což jsem hojně kritizován. Uvědomuji si problematičnost tohoto postoje. Jsem si ale jist, že nejsem veden nenávistí, jak je mi často podsouváno, a chci tento postoj znovu zevrubně zdůvodnit. Domnívám se, že jde o velice vážné rozhodnutí, a chci se nejprve zamyslet nad různými závažnými rozhodnutími z minulosti.

Vznik Československa

Letos slavíme sté výročí vzniku Československa. Jsem rád, že Československo vzniklo, jsem rád, že v období mezi dvěma světovými válkami bylo demokratickým státem, v němž našli trvalé nebo alespoň dočasné útočiště různí pronásledovaní lidé. Rusové, Ukrajinci, němečtí demokraté, židé i jiní. Jsem rád, že český národ výrazně přispěl k povznesení Slovenska i Podkarpatské Rusi. Jsem rád, že Československo bylo vyspělým státem i po stránce ekonomické.

Přesto mám porozumění pro argumenty těch, kdo soudí, že by bylo lépe nebourat Rakousko-Uhersko. Ty argumenty zde rozebírat nebudu; po jejich zvážení jsem se stejně rozhodl pro Masarykovu cestu. Zmiňuji vznik Československa jen proto, aby bylo zřejmé, že ani toto rozhodnutí nebylo zcela jednoznačné. Jak rád říkávám, nebylo to 100:0, ale dejme tomu 70:30. Ve prospěch Rakouska-Uherska by bylo možno uvést mnohé – zejména to, že šlo o právní stát se silnou ochranou soukromého vlastnictví a vysokou vymahatelností práva.

Mnichov

Velice problematickou křižovatkou dějin byl Mnichov. Po vojenské stránce byla situace Československa téměř beznadějná; ne snad pro špatnou výzbroj armády, ne snad pro nedostatek českého odhodlání, ale pro přítomnost páté kolony. Více než tři miliony československých občanů německé národnosti už Československo odepsaly a aktivně proti němu vystupovaly. Za té situace by válka s Hitlerem znamenala zkázu českého národa. Nevím, co bych dělal na Benešově místě. Jít do beznadějného boje by ovšem mohlo rovněž znamenat, že celá evropská situace by se vyvíjela zcela jinak. Možná by Češi téměř vyhynuli, ale Evropa by byla uchráněna vleklé války. Klasické „co by bylo kdyby“, že?

Vyhnání Němců

Další velice problematickým bodem bylo vyhnání Němců po druhé světové válce. Je to tak trochu „moje“ téma – řeším ho v mysli i v srdci již desítky let. Uplatňování kolektivní viny je vždycky problematické. Taková Belgie „své“ Němce nevyhnala. Měli to ještě deset let po válce těžké. Teď jsou ale plně integrováni, němčina je jedním ze státních jazyků a nikdo za připojení německy mluvících území k Německu nebojuje. Ani Francouzi nevyhnali Němce z Alsaska-Lotrinska. Nešlo to bez onoho vyhnání?

Přesto bych možná pro vysídlení Němců byl. Ne proto, že by se mi to řešení líbilo. Ne proto, že bych soudil, že je správné se Němcům „pomstít“. Obávám se ale, že vztahy těchto dvou národů byly natolik vyhrocené, že by pokračovaly kruté a vleklé boje ještě celá desetiletí a že vzájemná nenávist by si vyžádala tisíce, ne-li desetitisíce obětí.

V čem ale Edvard Beneš po válce zcela pochybil, bylo podněcování nenávisti k Němcům a schvalování zvěrstev na Němcích páchaných. To je jeho obrovská vina. (Samozřejmě nejen jeho.) Soudím tedy, že mohl nastat odsun, ale zcela určitě nemělo nastat divoké vyhánění. Na Němcích bylo pácháno bezpráví a tím se český národ obrovsky zatížil do budoucna.

Chápu ty, kdo tento můj postoj nesdílejí, ba kdo jej odsuzují. Jsem ale přesvědčen, že mě k němu vede úvaha, jak se to mělo udělat, aby obětí a utrpení bylo méně, nikoli více.

Rozdělení Československa

Zmíním ještě jedno těžké rozhodování. Mám na mysli rozdělení Československa.

Jsem si jist, že kdyby se konalo referendum, zastánci rozdělení by nezvítězili ani v české části společného státu, ale ani na Slovensku. Klaus a Mečiar opravdu neměli mandát republiku rozdělit. Přesto jsem rád, že k „sametovému“ rozchodu došlo. Co by se stalo, kdyby se konalo referendum? Češi by dle mého názoru hlasovali z 80-90 procent pro zachování společného státu. Na Slovensku to odhaduji na 60-80 procent. Jak by se zachovali slovenští radikálové? Patrně by zde byly poměrně malé skupiny, které by se uchýlily k terorismu na baskický způsob. To, co Klaus s Mečiarem provedli, sice právně v pořádku nebylo, ale dle mého názoru nás rozdělení uchránilo neblahého vývoje. Vztahům našich dvou národů prospělo a nyní jsou to skutečně národy „bratrské“.

Zmínil jsem určité klíčové historické body, kdy bylo třeba udělat závažné rozhodnutí. Každé z nich bylo fatální, ne ve smyslu „tragické“, ale ve smyslu „osudové“. A při každém z nich šlo tak či onak o porušení práva i konkrétních zákonů. Porušování práva a nedodržování zákonů je vždy nesmírně nebezpečné. Uvědomuji si, že když „diskriminuji“ muslimy, je to nebezpečné. Proto mi tolik vadí ti okamurovci, kteří by muslimy – a nejen je – posílali „do plynu“. Kdybychom byli v jiné situaci, bylo by možné „zvládnout“ i ty muslimy. Za současné situace by ale přijetí většího počtu muslimů znamenalo pro tuto zemi katastrofu. Ne proto, že jsme lepší než západ. My jsme v řadě ohledů horší. I my máme problém s vymahatelností práva. Ale na západě nezvládají integraci ani s vyšší vymahatelností práva – jak by to dopadalo u nás? Nechci se dožít toho, jak tu nějací „slušní lidé“ berou spravedlnost do vlastních rukou. Rozumíte mi?

V příštím článku se budu zabývat konkrétními argumenty pro přijímání či nepřijímání běženců.