Nejnovější průzkum agentury CVVM konstatuje, že nejdůvěryhodnějšími politiky jsou pro Čechy ukrajinský prezident Volodymir Zelenskyj a jeho slovenská souputkyně Zuzana Čaputová. Příznačné je, že u Zelenského se, byť zatím jen o šest procentních bodů, zvýšil podíl nedůvěřivců na 32 procent - a zde si dovolím predikovat, že toto číslo bude i nadále narůstat, obdobně jako u Čaputové.

Ptáte se proč?

Nejenom v Česku se totiž v posledních týdnech čím dál tím silněji ozývají hlasy ostře kritizující vysoký stupeň brizance, s jakou štědře odpalujeme státní finance směr Ukrajina. Ví bůh, kdy přijde výbuch, veřejné mínění prochází očekávanou transformací, atmosféra houstne a pak už stačí jenom jiskřička, jež zažehne sociální požár a militantní nechuť k jakékoliv další pomoci z kapes, které jsou už beztak děravé.

Zdá se, že některé země si ještě potřebují otestovat, zda lidé skutečně sledují, jak se s jejich penězi nakládá.

Když slovenský ministr dopravy oznámí, že slovenské železnice plánují zrušit třetinu veškerých vlakových spojů a propustit stovky zaměstnanců, protože jim v rozpočtu chybí 24 milionů euro, je to sice politováníhodná, avšak z hlediska všeobecného ekonomického poklesu relativně pochopitelná zpráva.

Když ale slovenská vláda den na to schválí dodávku dalších zbraní pro Ukrajinu v ceně 21 milionů euro - přičemž ministr k tomu neopomene duchaplně poznamenat, že tyto peníze v rozpočtu rozhodně nebudou chybět, je to naopak flagrantní ukázka čehosi, co pochopit, natož akceptovat při zachování zdravého rozumu jednoduše nelze.

A zůstaňme u našich východních sousedů.

Dalším zajímavým podnětem k úvaze a diskusi je pro změnu počínání prozatím adorované slovenské prezidentky Zuzany Čaputové, které už hraničí s politickým aktivismem.

Mám na mysli zejména nezapomenutelný příchod na nedávnou tiskovou konferenci, kde si společně s celým svým týmem včetně mluvčího a všech svých poradců, Čaputová oblékla tričko s nápisem „Za vítězství Ukrajiny!“

Promiňte, ale soudím, že hlava státu by měla prokázat přece jen o něco více vkusu, taktu a soudnosti. Alespoň pokud chce opravdu být prezidentkou všech, o čemž před vstupem do úřadu opakovaně a se zaujetím hovořila jako o jednom ze svých hlavních cílů.

Z úst nejen Zuzany Čaputové, ale mnoha dalších slovenských i českých politiků dále permanentně slýcháme jeden zcela fatální protimluv.

Chceme mír, a proto podpoříme Ukrajinu ve válce proti Rusku. Mír se nám geopoliticky zkrátka hodí do krámu. Tedy naprosté nepochopení významu tohoto slova jeho veřejná dehonestace. Mír není žádná hospodářská komodita s propočtem ekonomické návratnosti, není to žádný netransparentní nákup obrněných transportérů nebo stíhaček, mír je zkrátka jedním z fundamentů hodnotového žebříčku lidstva.

Z některých politických prohlášení čouhá emocionální manipulace jak sláma z bot. Předpokládám, že jste v souvislosti s Ukrajinou už slyšeli slovo genocida; ozývá se čím dál tím častěji, byť bez jakýchkoliv exaktních a ověřitelných důkazů. Zkusme postavit Židy či Armény (miliony lidských obětí) na stejnou úroveň s vraždami několika tisíc Ukrajinců. Vždyť ani není dostatečně prokázáno, zda byli primárními nebo vedlejšími cíli ruských útoků. To bychom pak museli také uspokojivě vysvětlit, proč se masivní vražda statisíců lidí v Iráku a Afghánistánu americkou armádou jako genocida nepočítá!

Přestože se nám to politici snaží rafinovaně namluvit, válka na Ukrajině není ani nejhorší, ani nejstrašnější, je prostě jen nejvíce medializovaná. Ohnisek doutnajících a průběžně eskalujících ozbrojených konfliktů je na světě povícero, ale žádný z nich nemá tak skvěle vystavěné promo.

Ne nadarmo se říká, že první obětí války je pravda. Čím více se ji budeme snažit vybarvovat propagandou, účelovými dezinformacemi a čím více se budou Evropané cítit manipulováni, tím méně důvěry, peněz a všeho ostatního Ukrajina dostane.

To je tristní výsledek působení médií a jednostranného zaměření politických elit.

Tichá a prozatím trpělivě mlčící majorita už nebude ochotna infinitivní projekt boje za konečné ukrajinské vítězství sponzorovat. Morální imperativ podlehne těžké ekonomické deziluzi.

Je na bíledni, že výzvy k uzavření míru budou exponenciálně přibývat a diplomatický tlak na Ukrajinu se počne radikálně zvyšovat.

Upřímně se obávám, že Západní Evropa dá do konce roku od Ukrajiny ruce pryč a klíčové výdaje tak zůstanou na bedrech zemí, které byly do počátku 90.let součástí SSSR či bývalého Východního bloku – a nyní jsou v podstatě oběťmi vlastních negativních historických zkušeností s Rusy.

Stanou se bohužel i oběťmi „naspeedovaného“ spasitele Zelenského, jenž jim po svém způsobu ultimativně nadiktuje (požádá je...), co všechno mu mají dodat, aby válkou dostatečně ochránili mír.

Snad se přitom také nezapomene zmínit, že Ukrajina hodlá válčit, dokud nedobude zpět všechna území, která jí dle mezinárodního práva přináleží a v praxi i přináležela do roku 2013.

Takže vše zakončí slavnostní ohňostroj při příležitosti předání „deanektovaného“ Krymu ze starostlivé péče Kremlu do rukou natěšeného Kyjeva.

Takovýto spektakulární okamžik nepochybně stojí za trochu toho nepohodlí a pár let bídy a odříkání.

V konzumním životním stylu s všudypřítomnou mantrou peněz nechť se klidně dál utápí proradná a prodejná západoevropská společnost.

Nepochybuji však, že konfederační čtyřbob Polska, Ukrajiny, Česka a Slovenska se chopí své šance na historický geopolitický triumf se vší rozhodností, vitalitou i bezelstnou naivitou falešného morálního étosu.