Institut, v jehož názvu je jméno druhého českého prezidenta, vydal u příležitosti jeho 80. narozenin knihu „Václav Klaus: Myšlenky“. Chvalozpěv na ni publikoval na Neviditelném psu 14. července Jiří Weigl.
Širší součástí jeho článku je i on line odkaz, na němž si můžete publikaci objednat. Protože žijeme v kapitalismu, o němž bude zmínka ještě níže, je fér říci, co obsahuje strana nabídky:
Obsáhlý soubor myšlenek, výroků a citátů Václava Klause, jak je v průběhu více než třiceti let pronesl a vyslovil při různých příležitostech k nejrůznějším tématům. (J. Weigl);
Nabídku tedy známe, jaká bude poptávka, je už věcí každého z nás. Někdo si ji objedná co nejdříve, někdo počká, až se publikace (sestavená Tomášem Břicháčkem) objeví v Levných knihách (kde zhusta díla českých politických velikánů končí – nevděčný národ, ti Češi), někdo se s odporem odvrátí. Každý jsme jiný.
Ale zpět k článku Jiřího Weigla.
Oslovila mě tato pasáž:
Za všechny pár příkladů – byl to on, kdo jako jediný v polistopadové nejistotě vyhlásil za cíl obnovení kapitalismu, vytyčil k tomu reálný program a vyloučil „třetí cesty“. Byl to on, kdo neváhal vytvořit u nás standardní politický systém založený na politických stranách, kdo odvážně a překvapivě prosadil zrušení RVHP, byl to on, kdo první pochopil, že Československo se proti vůli Slováků udržet nedá, a stát racionálně a v dobrém dokázal rozdělit. Byl u nás první, kdo viděl rizika skrytá v megaprojektu evropské integrace a od počátku na ně upozorňoval, což činí stále.
Přidám k výše uvedenému několik svých postřehů a vzpomínek – postřehů a vzpomínek „pěšáka sametové revoluce“ (neb bez pěšáků by žádný vojevůdce mnoho nezmohl).
Obnovení kapitalismu
Už si nevzpomínám, jestli Václav Klaus byl opravdu jediný, kdo v polistopadové nejistotě vyhlásil za cíl obnovení kapitalismu, vytyčil k tomu reálný program a vyloučil „třetí cesty“; možná to platí o těch nahoře. Já jako pěšák jsoucí dole jsem sice nemohl vytvořit ke kapitalismu reálný program, nicméně naprosto samozřejmě jsem předpokládal, že
- socialismus bude nahrazen kapitalismem, neboť jsem byl (a zůstávám) stoupencem „demokratického kapitalismu“ (tj. tržní ekonomiky v demokratickém režimu);
- nebude zaveden žádný socialisticko-kapitalistický hybrid („třetí cesta“) - pokud by k něčemu takovému došlo (i když nevím, jakou podobu by takový paskvil měl mít), byl bych hrubě zklamán;
Čili: Václav Klaus chtěl (a prosadil) obnovení kapitalismu, já jsem chtěl (a plně podpořil) obnovení kapitalismu.
Standardní politický systém založený na politických stranách
Ano, i v tom se s Václavem Klausem plně shoduji. Moje představa jako pěšáka sametové revoluce byla ovšem širší o to, že se mělo v celonárodní diskusi rozhodnout o tom, jaký chceme volební systém (proporční vs většinový) a debatovat se také mohlo o další radikální změně: zda by v případě příklonu k majoritnímu systému neměl být prezident republiky také šéfem administrativy (jako v USA a v řadě dalších zemí na západní polokouli – pak by ovšem odpadly neplodné hádky o to, zda Senát ano či ne; dvoukomorový parlament by byl nutností). Takto ovšem tehdy uvažoval málokdo (ani nevím, zda VK), nicméně systém byl zaveden takový, jak ho známe dnes a já to respektuji.
Vzpomínám si na jedno setkání herců, zástupců Občanského fóra a místních studentských vůdců s občany v jednom západočeském divadle koncem listopadu 1989. Po skončení hlavního programu pokračovaly živé debaty ve foyer divadla. S kamarádem z našeho neformálního diskusního „Realistického kabinetu“ jsme se dostali do vášnivého rozhovoru s jedním z oněch vůdců (později sloužil jako zákonodárce v Poslanecké sněmovně za ODS), kde jsem mu už tehdy řekl, že Občanské fórum se dříve či později rozpadne a v novém demokratickém režimu budou působit především „normální“ politické strany – křesťanští demokraté, sociální demokraté, liberálové a tak podobně. Takovýto model jsem už tehdy považoval za naprosto samozřejmý a jediný možný. Prostě proto, že demokratický svět takto funguje po staletí a nikdo nic lepšího nevymyslel.
Zrušení RVHP
Moje vize byla jasná. S návratem demokracie a kapitalismu – a tedy s pádem sovětského bloku - musí skončit nejen RVHP, ale také Varšavský pakt. Opět: považoval jsem za samozřejmé, že naše země vstoupí dříve či později do Severoatlantické smluvní organizace a někdy v budoucnu i do Evropských společenství (dnešní EU vznikla později).
Rozpad Československa
Ačkoli rozumově a s odstupem času chápu, že rozdělení federace mělo své důvody, které lze argumentačně obhájit, držel jsem zásadu, že větší státní celek bude mít v integrující se Evropě přece jenom o trochu větší politickou váhu. Rozdělení své vlasti, a z mého pohledu prostého občana její drastické územní zmenšení, jsem přijal se smutkem a lítostí.
Evropská integrace
Píše-li Jiří Weigl, že VK „byl u nás první, kdo viděl rizika skrytá v megaprojektu evropské integrace a od počátku na ně upozorňoval“, pak jen částečně pravdu. Nevím totiž jestli byl první (neznám názory všech lidí na evropský integrační proces), možná ano, ale rozhodně nebyl jediný. Důkazem je více než milion občanů (1.010.448) hlasujících v referendu v červnu 2003 proti vstupu do Unie.
Současně je nutné připomenout, že u všech kroků, které souvisejí s naším vstupem do EU, hrál VK klíčovou roli. V lednu 1996 osobně jako premiér ČR předával v Římě žádost o členství. V době, kdy se konalo referendum a poté, kdy jsme do EU vstoupili (2003 a 2004) byl VK prezidentem ČR; stranou nechávám kontroverze související s Klausovým podpisem Lisabonské smlouvy v listopadu 2009, neboť to je téma na samostatné pojednání.
Výše připomenuté nebudiž chápáno jako kritika Klausova počínání v té či oné funkci. Sám jsem v referendu hlasoval pro vstup ČR do Evropské unie, byť mám proti ní také řadu výhrad (primárně vůči tzv. společné zahraniční politice a vztah unie k Izraeli, potažmo k palestinským Arabům).
Závěr: Václav Klaus je bezpochyby výjimečná osobnost našich polistopadových dějin. Nejsem si ale jist, že je správné akcentovat, že v tom či onom „byl první“. Poněkud to připomíná pošetilé chvástání televize Nova, která ráda používá tvrzení typu „informovali jsme o tom jako první“. To říkají po půl osmé večer. Jak mohou vědět, že v dnešním „multimediálním světě“ s tak obrovským množstvím televizí, rozhlasových stanic a především zpravodajských portálů a sociálních sítí všeho druhu neinformoval o té či oné události během dne někdo před nimi?
Václav Klaus byl v pozici, kdy jeho hlas měl obrovskou váhu. Nebyl ale jediný, kdo chtěl obnovit kapitalismus a zavést standardní stranický politický systém, kdo chápal rizika evropské integrace. Prostě: bylo nás víc.
Převzato z blogu autora s jeho svolením.