EU je obrazně řečeno jakýsi neutrální rámec, jehož působnost je vyplněna i ohraničena primárním právem, a jejíž trh, tedy to podstatné jak pro marxisty, tak pro klasické liberály, se vyznačuje základními ekonomickými svobodami (svoboda volného pohybu osob, služeb a kapitálu), jež jsou nedotknutelné. To ke svému údivu zjistili i Britové při brexitu, když chtěli zůstat v prostoru volného trhu Evropské unie, ale zároveň si nepřáli volný pohyb Poláků a podobné svoloči odkudsi z Divokého východu v Británii, jak se vyjadřovali v kampaních před referendem. Brexit klauni si navíc odchod z EU na ty tři roky protáhli vlastní nerozhodností, neboť nebyli schopni jasně vyjádřit, co vlastně chtějí. Měl jsem z toho tady i jinde po celou tu dobu velkou legraci, i když si nutnost brexitu pro lepší fungování EU samozřejmě jasně uvědomuji a brexit vnímám jako zákonité napravení strategického omylu a zároveň obrovskou šanci jak pro EU, tak pro GB. Jakmile se Britové konečně dohodli a proběhly nové volby s jiným rozložením sil v parlamentu, brexit se uskutečnil za pár měsíců a hotovo. Nikdo a nic brexitu nestál v cestě a ani tomu nijak nepřekonatelně nebránil.
Výplň onoho EU rámce tvoří zastupitelé volení občany EU, tito zastupitelé pak dále jmenují jiné činitele do dalších mocenských struktur, následně pak vytvářejí a schvalují legislativu a podílejí se na exekutivě, vše ovšem zůstává striktně demokratické, i když je to místy složité. Osobně mám problém s těmi občany EU, již jsou momentálně napadeni zelenou rakovinou lidstva a jinými neduhy a výsledky voleb podle toho vypadají, čímž se zákonitě mění i podoba EU. Dříve byla více vpravo, dnes je tomu jinak. Koneckonců i Ústava EU ve Francii padla kvůli tomu, že EU směřovala ekonomicky příliš doprava a občané s odbory se začali bouřit mimo jiné i kvůli tzv. direktivě Bolkenstein a z ní vyplývající ekonomické liberalizaci služeb uvnitř EU. Byl kolem toho dost slušný ideologický mumraj a ledacos o tom vím, neboť jsem to tehdy pozorně sledoval, pilně jsem různé texty překládal a aktivně o tom všem informoval. Kupodivu za tím tehdy v internetovém undergroundu ideologicky velmi aktivně stál stejný člověk, jenž je také v pozadí ultralevicového hnutí Žlutých vest a jejich ústavních požadavků pokoušejících se o změnu V. Francouzské republiky, právník Etienne Chouard, o jehož myšlenkách vám možná něco napíši jindy.
Tzv. centralizace je normálním znakem každého státu, a tedy i každé federace, a částečná centralizace je znakem konfederace, mimo jiných znaků, samozřejmě. Centralizace je však málokdy absolutní a je vesměs vždy doplněna formami decentralizace, což můžeme vidět i na systému správy věcí veřejných v ČR a samozřejmě i v EU, čímž nemám na mysli nechvalně proslulé centrálně plánované hospodářství národně socialistického Německa či komunistické ČSSR, ani svým způsobem dodnes existující a pro standardního Moraváka mého typu poněkud nepříjemně působící tzv. pragocentrismus. Velmi zajímavým krokem směrem k decentralizaci u nás je návrh hnutí Trikolóra Václava Klause ml. koketující s obnovením tradičního a historicky osvědčeného zemského zřízení, aby se u nás zrušily kraje. Bez jistého stupně centralizace by správa věcí veřejných v těchto nadstátních útvarech, ve kterých zatím žije více než polovina lidí na zeměkouli, prostě nemohla existovat, a to ani v USA, poukáži-li namátkou na jednu z mnoha úspěšně fungujících federací.
Nyní se společně zamyslíme nad vedením EU a jejím vrcholným orgánem moci, tedy Evropskou radou, ve které se rozhoduje jednomyslně a platí právo veta. Podíváme-li se na její složení, zjistíme, že se skládá z demokraticky zvolených prezidentů a premiérů jednotlivých zemí. Co se týče Evropské komise, tak komisaři jsou navrženi vládami jednotlivých zemí, což je opět demokratický proces, poté jsou jmenováni Radou EU a předsedou Komise, aby byli po interpelacích v Evropském parlamentu schváleni demokratickou volbou demokraticky zvolených poslanců.
Čas, zdá se, jaksi právě dospěl do momentu, kdy se po tomto krátkém úvodu mohu konečně věnovat meritu věci a to je ta zcela podstatná a naprosto zásadní skutečnost, ze které se to vše v EU neustále vyvíjí. Třeba v marxistické dialektice, když jsme již poslední dobou nejen co se týče kritiky existence EU pořád u toho marxismu, neomarxismu a já nevím čeho ještě, kauzální souvislost všech jevů vysvětlují tzv. příčina a následek. To znamená, že žádný jev nemůže existovat bez příčiny a zároveň příčina s následkem jsou mezi sebou neoddělitelně propojeny.
Pokud si toto jednoduché a vcelku pochopitelné paradigma dokážeme přenést do vývoje politické situace třeba v ČR (strany tzv. demobloku, Milion chvilek, ANO) a EU (současné směřování zasažené zelenou rakovinou lidstva, direktiva Bolkestein o službách, kvůli které ve Francii padla Ústava EU zleva, a podobně) zjistíme, že stejně jako je zásadním hybatelem věcí v naší zemi občan ČR během svobodných voleb, tak v EU je to zase občan EU. To, že je občan ve své většině momentálně zasažen výše uvedenou zelenou metastázou a podobně nepříjemnými z anglo-amerického světa importovanými myšlenkovými neduhy a že podle toho volí, je i z mého pohledu mrzuté, ale taková je již demokracie a nějakým způsobem vyměnit současné občany za nějaké jiné a ideologicky správnější asi patrně nebude tak jednoduché ani v EU a ani u nás, řekl bych.
Závěrem této úvahy bych chtěl upozornit na nepopiratelnou skutečnost. V momentě, kdy budou občané EU masivně volit strany typu Svobodní, Trikolóra a podobně, jistý docela značný posun v obsahu oné výplně rámce, jímž je EU a o kterém jsem napsal tento text, rozhodně nastane. Zatím tomu tak není a nedokáži relevantně odhadnout, jestli a kdy vůbec k němu dojde. Mně by mimo jiné pro začátek vyhovovalo, kdyby měl parlament Evropské unie legislativní pravomoci, a nikterak nejsem odpůrcem myšlenky dvoukomorového parlamentního systému a vzniku jakéhosi senátu EU se sídlem ve Štrasburku, čímž by se způsobem radikálně definitivím konečně vyřešila značná unavenost poslanců plynoucí z nelidského pendlování mezi Francií a Belgií, ti by pak plní nových sil k radosti všeobecné měli více času a energie životní na plnění mandátu, který z rukou svých spoluobčanů spravedlivě a demokraticky obdrželi. Nebyli by tak, jak tomu je doposud, nuceni zesláble někde bezmocně ležet a odpočívat a sezení v parlamentu z těchto pochopitelných důvodů neustále vynechávat.
Na tomto odkazu si můžete prohlédnout veselou scénku Grandhotel Europa kolující již nějakou dobu po internetu, v níž si dva němečtí komici dělají legraci z demokracie v Evropské unii. Ve zkratce a veselou formou vám přiblíží striktní i když poněkud a občas nepřehledně složitý demokratický systém, na kterém je založena mocenská struktura Evropské unie, matičky národů dobrotivé amen. A pak že Němci nemají smysl pro humor.
Převzato z blogu autora s jeho souhlasem