Politické vedení a diplomacie se v průběhu staletí vyvinuly do zcela rozdílných oblastí. A jsou k tomu pádné důvody. Samostatné místo v tomto dění má pořád v poslední době zdůrazňovaná jakási „ekonomická diplomacie“ prováděná přímo hlavami státu. Vypadá to, že tito vrcholoví představitelé chtějí být přijímáni jako diplomaté, kteří domluví investice a obchod a bez nich by to nešlo. Toto ale z mnohých důvodů není možné. Rozdíly v rolích jsou značné, a tak tedy:

Takzvaná setkání hlav států, ať bilaterální nebo na různých společných ekonomických summitech, nejsou v pravém slova smyslu diplomacií. Vrcholoví představitelé nejsou v pravém slova smyslu diplomati.

Určitě by měla existovat spousta diplomacie předtím, kolem a po těchto setkáních a summitech, ale to, co samotní prezidenti dělají, není diplomacie - je to politické vedení.

Tak tedy - političtí vůdci jsou závislí na domácích volbách nebo jiných mocenských základech. To znamená, že se především zaměřují na domácí události, a jejich rozhodování také ovlivňují domácí politické strany a jejich příznivci. Jeden z omylů v chápání tohoto je, že i média ve většině případů vnímají to, co je vnější, je také domácí a naopak. Naopak diplomaté jsou veřejní činitelé působící v zahraničí, jejichž výkon závisí pouze na standardech integrity a profesionality.

Za druhé, ze strategického hlediska je politické vedení vždy nástrojem, který má být použit v zahraničních vztazích ve správnou dobu. Téměř vždy je neefektivní, když vrcholní státníci něco otevírají a slibují hory doly, jenom například na základě vzájemných osobních sympatií. I v šachu se táhne ve správný čas... Diplomaté a obchodníci, představitelé firem, by měli vše předem připravit a král nebo královna, prezident nebo prezidentka by měli sklízet následně jen slávu. Jinými slovy tzv. start-upy prováděné králi a prezidenty většinou vezmou za své...

Dále je velice zavádějící se domnívat, že dohoda nebo nyní nazývané memorandum o případných třeba miliardových investicích jednoho státu ve druhém bude naplněno, pokud není podloženo - většinou mnohaletou - přípravou a ekonomickým opodstatněním a vzájemnou výhodností. Nehledě na to, že takováto memoranda nejsou nijak závazná.

V zemích, kde chceme obchodovat a investičně kooperovat, musíme mít především skvělé diplomaty a obchodní představitele, jinak to skutečně nepůjde....

Političtí vůdci nejsou školení diplomaté a ani nemusí být. Vrcholoví politici profitují většinou z rétoriky, mají sklony sklony k emocionálním, dramatickým, někdy sentimentálním aspektům interakce. Chtějí rychlost řešení a rychlý efekt a buď vyhrávají, ale ve většině případů spláčou nad výdělkem. Dobří diplomaté naproti tomu profitují ze spolehlivosti, přesnosti, taktu a hlavně trpělivosti. Používají zdravý rozum a nikdy tzv. netlačí na pilu...

Jinými slovy myšlenka, že političtí vůdci mohou těžit pouze z přátelství, důvěry nebo jiné formy intuitivního předpokladu, je směšná. Představovat si v dnešní době, že na základě několika setkání prezidentů mohou dosáhnout toho, co diplomaté a samotní obchodníci a majitelé firem za mnoho let, je zcela vyloučené a naopak to může podkopávat vzájemnou důvěru v mezinárodním obchodu.

Jeden ze zkušených britských diplomatů se kdysi vyjádřil v tom smyslu, že existuje tzv. „akciový trh s diplomatickou reputací“ a ten se dá vybudovat jenom na základě a v průběhu mnohačetné, opakované interakce.

Politické vedení a diplomacie jsou jaksi odlišné disciplíny. Úspěch každé země proto mimo jiné závisí především na kvalitní, profesionální práci diplomatů. Nejsem si jist, jestli si toto u nás všichni především politici uvědomují...